V poslední době se stále častěji objevují názory, že Česká republika zaostává v zastoupení svých zástupců v mezinárodní politice ve srovnání se Slovenskem. Tato kritika byla exemplárně vyjádřena Benešíkem z KDU-ČSL, který upozornil na to, že Slováci mají v mezinárodních institucích výrazně větší vliv a zastoupení než Češi. Tato situace vyvolává otázky o tom, jakým způsobem se Česká republika měla vydat na cestě k posílení svého mezinárodního postavení.
Jedním z hlavních faktorů, které mají vliv na mezinárodní postavení země, je politiky a strategie, které vláda prosazuje na mezinárodní scéně. Benešík podotýká, že zahraniční politika by měla být než na ekonomických aspektech zaměřena i na aktivní a efektivní zastoupení České republiky v mezinárodních organizacích. Například v posledních letech se ukázalo, že některé z mezinárodních problémů, jako jsou klimatické změny či migrace, vyžadují silné a koordinované úsilí, což se České republice zatím nedaří dostatečně efektivně zajistit.
Dalším důležitým aspektem, na který Benešík poukazuje, je důvěra a prestiž České republiky v očích mezinárodního společenství. K tomu, aby se Česká republika stala významnějším hráčem na mezinárodní scéně, je třeba, aby se více angažovala v mezinárodních projektech a iniciativách, což by vedlo k posílení jejího vlivu. Bylo by důležité posilovat vazby se zeměmi střední a východní Evropy, s nimiž máme historické i kulturní spojení.
Zatímco Slováci si dokázali vybudovat silnější pozici díky svému důrazu na spolupráci s evropskými partnery, Česká republika často zaostává v důležitých mezinárodních tezích a iniciativách. Benešík zdůrazňuje, že by měla Česká republika přijmout více aktivní roli v mezinárodních organizacích, jako jsou OSN či EU, a věnovat větší pozornost věcem vztahujícím se k lidským právům, demokracii a stabilizaci konfliktů ve světě.
Podobně jako Slovensko, které se dokázalo prosadit v důležitých rolích v rámci EU, i Česká republika by měla hledat cesty, jak být aktivnější a víc viditelnou v mezinárodní politice. Vytváření aliancí s podobně smýšlejícími zeměmi a aktivní účast na mezinárodních summitech by měly být prioritami, které mohou přispět k lepšímu zastoupení českých zájmů na globální úrovni.
Závěrem je třeba říci, že situace, kterou Benešík popisuje, by měla sloužit jako výzva nejen pro politiky, ale také pro veřejnost, aby se více zajímala o mezinárodní vztahy a zahraniční politiku. Jen společným úsilím a zájmem o mezinárodní záležitosti můžeme zajistit, že Česká republika zůstane v centru důležitých diskuzí a rozhodování a nebude se cítit jaksi opomenuta.
