Ve všem tom škrtání výdajů a ve světle plánů na zvyšování odvodů či daní se jaksi pozapomnělo na jeden obor, kde moc vláda se škrty nepočítá. Tím zapomenutým a nenápadným oborem přikrčeným někde pod židlí, jakmile jde o jejich vlastní platy, jsou samotní politici. U politiků v lednu naopak došlo skrz rozmrazení platů k určité formě valorizace, což je ve světle dnešního boje vlády za snížení valorizace penzí poněkud úsměvné.
Vidím zde pro vnímání kroků vlády ze strany veřejnosti zásadní problém, že přes všechny své plány, kde všude a na kom mohou ušetřit, vládní politici zapomněli šetřit především u sebe. Platy politiků se totiž přes výtky opozice od ledna razantně navýšily, a jak to vypadá účetně? Podle sdělení ministerstva práce a sociálních věcí, které bylo na konci minulého roku publikováno ve Sbírce zákonů, si poslanci a senátoři polepšili od ledna měsíčně o 11 600 korun na 102 400 a prezident o 38 500 na 341 200 korun. Předsedové obou komor Parlamentu a premiér vlády dostali přidáno o 31 000 korun na 274 800 korun.
Skokově nám občanům vzrostly samozřejmě i náklady na platy našich ministrů, jejichž počet dokázala Fialova vláda oproti minulé vládě úctyhodně navýšit o pěkné tři pozice – vždyť pot a dřinu z práce ministrů Langšádlové, Beka nebo Šalomouna jasně vidíme a plody jejich práce sklízíme dnes a denně. Každý z nich také obdrží od ledna o 22 100 korun více, tedy pořád slušných 195 300 korun, se kterými se dá i přes narůstající inflaci vyžít. Řeknete si, že jsou to jen tři pozice, ale počítejte 195 300 krát 12 měsíců krát zhruba 4 roky a už jsme na nikoliv nízké částce za pozici, která tu v předešlých čtyřech letech nebyla. Jde navíc i o výraznou symboliku, není možné kázat vodu a zároveň holdovat vínu ve velkém.
Málem bych zapomněl, že kvůli počtu pěti koaličních partnerů ve vládě si vládní politici navolili ve Sněmovně kromě předsedkyně Pekarové Adamové celkem i další čtyři místopředsedy a celkem tak obsadili ve vedení hned pět pozic ze sedmi a celkový počet tím navýšili o jedna oproti minulému volebnímu období. Místopředsedové mají poté stejný plat jako ministři, opět tedy stejný nárůst jako u nákladů na jednoho “nového” ministra. Tyto věci byly pro mě prvním skutečně vyslaným signálem Fialovy vlády, a to takovým, že šetřit se rozhodně nebude na sobě.
Je sice pěkné, že politikům jako jedněm z mála téměř nepoklesne životní úroveň, ale co už by dnes mohlo být lepším signálem společnosti v době, kdy chtějí vládní politici po lidech, aby si utáhli opasky, než začít šetřit u sebe a jít tak příkladem? Fialova vláda ukazuje svými návrhy na snížení valorizace penzí, zvýšení daní nebo zvýšení odvodů živnostníkům, že šetřit bude chtít poměrně dost. Akorát zřejmě ne na sobě, ale nechám se rád překvapit.
