Debata o tom, zda má zůstat azyl v ústavě, je stále aktuální a získává na důležitosti. Zdeněk Koudelka, politik za Trikoloru, se zamýšlí nad tímto problémem a tvrdí, že státní povinnost prioritně chránit své občany by měla být hlavní prioritou. Upozorňuje na to, že zachování azylu jako ústavního práva nemusí už být pertinentní s ohledem na současné migrační trendy.
Koudelka argumentuje tím, že odstranění azylového ustanovení z Ústavy nezpůsobí okamžité změny v politice poskytování azylu. České právo i mezinárodní závazky nadále zajišťují ochranu pro cizince. Po změne ústavy však vznikne prostor pro případnou revizi pravidel větší flexibilitou v reakci na aktuální situaci ve společnosti.
Historie udělování azylu ukazuje jeho proměnlivost: dříve byl vyhrazen především těm jednotlivcům kritizujícím vlády svých zemí. V moderním pojetí se zaměřujeme spíš na ekonomické migrace než na politická hlediska. Dnes již indignace vůči totalitním režimům ustoupila masovým migračním praxím způsobeným zejména sociálními a hospodářskými problémy.
Diskuse o nové definici právních norem týkajících se azylu je legitimní, zvláště když bere v potaz preference obyvatel země i vládních činitelů. Změna ústavy by však byla pouze prvním krokem; bylo by jedinečné také přehodnotit zákony a odpovídající mezinárodní závazky.
Evropské právo efekty zavádění zákonů přímo neurčuje ani neomezuje – Česká republika má volnost při přepracovávání vlastních předpisů podle situace nebo potřeb státu. To platí jak pro určení podmínek udělení azylu či jeho revizi jako celku.
Na závěr Koudelka zdůrazňuje myšlenku zdravého sobectví ve správě veřejných zájmů: stát musí primárně hájit potřeby svých občanů výše než zájmy cizinců. Je důležité řídit se principy odpovědnosti vůči vlastní populaci a rozdělit priority takovým způsobem, aby byly reflektovány základní hodnoty bezpečnosti a blaha obyvatelstva.