Zdeněk Kettner (SPD) se ve své úvaze nad stavem českého školství ptá, zda by rámcový vzdělávací program neměl být koncipován tak, aby byl neochvějný a snadno akceptovatelný. Upozorňuje na skutečnost, že už při jeho zavádění byla slyšet varování od zkušených pedagogů o možných problémech. Kettner sám má dlouholeté zkušenosti ze školství a reflektuje období svého začátku v roce 1992, kdy ještě převládaly tradiční metody výuky a jeho kolegové občas omylem oslovovali učitele „soudruhu“.
Kettner vzpomíná na časy, kdy československé školství bylo oceňováno v mezinárodních srovnáních. Uznává kvalitu výuky přírodních věd v minulosti, avšak poukazuje na slabiny v oblasti práce s daty a informacemi způsobené předchozím režimem. Místo toho, aby se systém zaměřil na posílení těchto aspektů a udržení efektivní praxe z minulosti, přišlo k mnoha změnám bez jasného plánu či perspektivy.
Podle Kettnera reformy často vedly k destrukci funkčního systému namísto jeho rozvoje. Upozorňuje na to, že místo přizpůsobení stávajících dobrých praktik vznikl nový systém zcela od základu. Tento přístup dal dohromady zásadní změny ve vzdělávání nejenže nezachytil pozitivní prvky starého systému, ale spíše prohloubil pokles kvality výuky.
Zavedení rámcových vzdělávacích programů označuje za jedno z největších překvapení modernizace školství. Přestože mnozí odborníci varovali před negativními důsledky tohoto kroku pro výuku žáků – což Kettner osobně zažil při práci na implementaci školních vzdělávacích programů – zdá se však najít oporu pouze mezi stranou odborníků.
Konečně Kettner kritizuje zaměření současného školy na digitalizaci jako klíčového faktoru modernizace výuky. Sázka na technologické inovace považuje za nevhodnou zejména pro nejmladší děti. Ilustrativně popisuje situaci dítěte učícího se písmenka: zatímco tradiční metoda aktivně zapojovala více smyslů a částí mozku prostřednictvím psaní nebo kreslení písmenka do notýsku pod vedením učitele, digitální nástroj poskytuje jen pasivní přijímání informací.
Tento rozdíl podle něj ukazuje nedostatky současné praxe ve vyučovacích metodách i strukturování rámcového programu; přílišná orientace na technologiie by mohla ovlivnit schopnost dětí efektivně pracovat prakticky s nabytými znalostmi v reálném světě.Kettner (SPD) se zamýšlí nad otázkou, zda by rámcový vzdělávací program neměl být zpracován tak, aby byl jednoznačně přehledný a bez pochybností. V této souvislosti se zabývá problémy, které panují ve školství v oblasti digitální výuky a efektivity vzdělávání. I přes množství technologických pomůcek, jako jsou interaktivní tabule nebo dataprojektory, nezaznamenáváme zlepšení ve vzdělanosti žáků. Digitalizace slibovala pokrok a revoluci ve školním prostředí, ale skutečnost je jiná.
Kettner upozorňuje na to, že nedostatek konkrétnosti v rámcových vzdělávacích programech komplikuje jejich aplikaci. Při revizi těchto dokumentů očekával upřesnění, avšak výsledkem byla ještě obecnější koncepce. K tomu se přidává i plán financovat školení pro učitele ohledně nových verzí těchto programů. To vzbuzuje obavy; učitelé s vysokoškolským vzděláním přece nejsou nekompetentní lidé a měli by být schopni chápat jasná pravidla bez dodatečných vysvětlování.
Podle Kettnera je nepřijatelné vytvářet situaci, kdy profesionálním pedagogům musí být podrobně vykládáno základní curriculum jejich práce. Tímto způsobem bychom de facto uznávali nedostatečnost osnovy samotné. Je to známka hlubokého problému; pokud musíme platit školitele na úkor času učitelů věnovaného přímo výuce dětí, pak nastává otázka správného směrování veřejných zdrojů.
Hlavním problémem však není pouze finanční stránka věcí; kvalitní vedení školení často absentuje nejen u běžných systémových trenérů ale také mnohdy u neziskových organizací spolupracujících se státem. Kettner kritizuje situaci, kdy odborníci bez praktických zkušeností s učením mají instruovat samotné pedagogy.
Zatímco Kettner rozpoznává pozitivní změny v českém školství – jako například zavedení pozice školních psychologů – stále poukazuje na zásadní nedostatky v realizaci dalších potřebných aspektů tohoto systému. Jenže i když jsou tyto iniciativy chvályhodné, problémem zůstává neschopnost zajistit dostatečný počet odborníků na daných místech.
Celkově lze říci, že diskuse o flexibilitě a kvalitě rámcového vzdělávacího programu je klíčová pro budoucnost českého školství. Společenská debata kolem této problematiky by měla směřovat k nalezení konsensu notifikující potřebu jasného a praktického přístupu k výuce – takového programu totiž závisí nejen na kvalitě vzdělání budoucích generací studentů v České republice.V rámci diskuse o vzdělávacím systému se Kettner z SPD ptá, zda by rámcový vzdělávací program neměl být navržen tak, aby byl nesporný. V kontextu výuky a školství je důležité neustále prosazovat přístupy, které podporují všechny žáky bez ohledu na jejich osobní situaci. Zkušenosti ukazují, že integrace odborníků jako sociální psychologové do školního prostředí může přinést zásadní pozitivní změny pro studenty i učitele.
Podle Kettnera z Ústeckého kraje je důležitost zapojení sociálních pedagogů v oblastech s vysokou mírou vyloučení obrovská. Tito odborníci nejsou přínosem pouze pro děti z problémových rodin; jejich pomoc je prospěšná pro celé školy a učitele. Pedagogové často čelí obtížím a potřebují podporu při identifikaci příčin problémového chování žáků, což sociální pedagogové mohou efektivně vyřešit. Například když dítě pravidelně nenosí domácí úkoly kvůli složitém rodinnému zázemí, sociální pedagog dokáže tuto situaci odhalit a informovat učitele, aby se mohli zaměřit na vlastní výuku.
Kettner kritizuje způsob implementace nových opatření v rámci vzdělání jako uspěchaný a nedostatečně promyšlený. Podle něho bychom měli mít prostor k diskuzi a analýze všech aspektů změn ve školství již na začátku volebního období. Tím by mohlo vzniknout konsenzuálně schválené řešení financování nepedagogických pracovníků ve školách – systém, který by mohl fungovat několik dalších volebních období bez potřeby rychlých úprav.
Komunikace hraje klíčovou roli nejen během implementace nových změn ve škole, ale také před ní. Když byly některé předchozí reformy správně komunikovány a promyšleny s ohledem na dlouhodobější horizont,tak byly většinou pozitivně hodnoceny ze strany odborné veřejnosti i rodičům studentů.
Je rovněž možné najít paralely mezi minulými ideologickými proudy v edukaci a současným stavem věcí – související názory naznačují opětovný návrat propagandy do školství nezávisle na politické ideologii státotvorné nebo kultuře identity například LGBT komunity. Taková ideologie podle Kettnera nemá místo ve vyučování; důraz by měl být kladen na skutečné problémy viditelné uvnitř systému vzdělávání namísto pokusů o kosmetické úpravy.
V závěru jeho poselství zdůrazňuje Kettner význam celospolečenského konsenzu při jakékoli reformě ve vzdělávání. Odkazuje to nejenom na spolupráci mezi pedagogy a rodiči ale i širší veřejností – společnost musí mít pocit podpory profesionálům ze školy pokud má dojít k uceleným pozitivním změnám směrem ke kvalitnímu vzdělání pro každého studenta bez ohledu na individuální okolnosti jeho života.Kettner (SPD) se zamýšlí nad otázkou, zda by měl být rámcový vzdělávací program sestaven tak, aby byl nezpochybnitelný. Tento článek se věnuje aktuálním změnám ve školství a jejich potenciálním dopadům na studenty a učitele. Diskuze o školských reformách, které by měly odrážet potřeby společnosti, ukazuje na to, že shoda mezi rodiči a odborníky mnohdy chybí.
Kettner vyjadřuje obavy ohledně povinného zavádění angličtiny od první třídy. Podle něj je důležité si uvědomit aktuální situaci v oblasti vyučování jazyků; už nyní trpíme nedostatkem kvalifikovaných učitelů cizích jazyků. Dobrým angličtinářům se totiž více vyplácí práce v soukromém sektoru než ve školství. Tato situace naznačuje problém s pokrytím zvýšených požadavků na počet hodin výuky jazyků.
Další aspekt týkající se talentovaných dětí představuje paradoxní přístup systému. Kettner soudí, že děti s výrazným nadáním mají dnes dostatek příležitostí k výuce cizích jazyků i mimo běžný školní systém. Mateřské školy často nabízejí specializované programy zaměřené na jazyky pro tyto děti. Na základních školách však existují žáci s různými schopnostmi; a dítě trpící potížemi v rodném jazyce může mít velké obtíže při učení dalšího jazyka hned vedle toho českého.
Kettner navrhuje alternativu formou volitelných hodin pro zájemce o výuku cizích jazyků, což by otvíralo prostor pro všechny ty děti i rodiče toužící po vzdělání dle svých potřeb a možností bez nutnosti vynuceného učení jiného jazyka již od prvního ročníku.
Vzhledem k současné situaci na pracovním trhu Kettner varuje před tímto jednorozměrným přístupem ke vzdělání pouze skrze angličtinu jako dominantní jazyk směřující do budoucnosti. V regionu pohraničí je například častější poptávka po němčině z důvodu blízko dostupných pracovních příležitostí za hranicemi ČR.
Zásadním problémem je také návrh zavedení dvojjazyčné výuky počínaje základními ročníky už od první třídy; studujícím bude zadán jeden cizí jazyk navíc i jestliže nebudou mít oporu ani ve svém mateřském jazyce. Každé dítě má přece své vlastní tempo učení a nátlak dalších složitých úkolů může vést spíš k frustraci než ke skladu dovedností potřebných do budoucna.
Z pohledu Kettletra (SPD) se tedy zdá jasné: před tímto radikálním krokem bychom měli vzít v úvahu kvalitu vzdělávání celkově namísto kvantitativního rozšiřování cizojazykových aspektů bez zajištění adekvátní podpory ze strany odborníků oblasti didaktiky či pedagogiky šetření naučovací metodologie k každému dítěti osobně podle jeho schopností i potřeb domácnosti.Kettner (SPD) se ve svém vyjádření zamýšlí nad otázkou, zda by měl být rámcový vzdělávací program navržen tak, aby nemusel být zpochybňován. Upozorňuje na problémy plynoucí z povinnosti učit děti druhý cizí jazyk již od prvních ročníků základní školy. Podle něj to může mít negativní dopad na děti, které se s touto výzvou nesnadno vyrovnávají, a rovněž na rodiče, kteří budou muset vynaložit další úsilí a finanční prostředky na doučování. Kettner vidí problém v tom, že tento přístup zavádí tlak jak na žáky, tak i na jejich rodiny.
Vyzývá k tomu, aby se školství více zaměřilo na individuální schopnosti dětí a umožnilo jejich rodičům volit cizí jazyky podle talentu dítěte. Rodiče nejlépe znají potenciál svých potomků; některé děti mají nadání pro učení jazyků a mohou zvládnout například tři různé jazyky již od začátku školní docházky. Kettner kritizuje systémovou povinnost jako nevhodnou metodiku pro všechny studenty bez ohledu na jejich možnosti.
Dalším důležitým bodem jeho argumentace je protest proti přesunu nepedagogických pracovníků ve školách. Tento krok kritizují profesní organizace v oblasti vzdělávání i samotní rodiče či zřizovatelé škol. Kettner apeluje na politiky v Poslanecké sněmovně, aby vzali v potaz široký odpor veřejnosti vůči těmto reformám.
Kettner také poukazuje na nebezpečí zavádění něčeho nového bez dostatečné přípravy nebo odborného posudku systému. Varuje před rizikem legislativních změn provedených pouze za účelem splnění politických ambicí bez reálného porozumění situaci ve školství a potřebám žáků či pedagogů.
Podle jeho názoru by zákony měly být pečlivě promyšlené a měly by mít pevný základ s cílem vytvořit stabilní prostředí pro žáky i učitele ve škole ještě předtím než dojde k implementaci návrhu do praxe. Důležité je také to využití odborníků; pokud je něco kritizováno těmi nejpovolanějšími ze sektoru vzdělávání, měli bychom následující kroky konzultovat s nimi.
Konečně zdůrazňuje význam kvalitního řízení ze strany starostů obcí při rozhodování o stavech ve školství; pravdivost tohoto tvrzení však platí jen pro ty starosty, kteří šetrně přistupují k rozvoji svých lokalit a vážně zvažují potřebné změny v oblasti vzdělání podle reálných potřeb dětí ve své komunitě.Kettner (SPD) se ve svých úvahách zamýšlí nad tím, zda by rámcový vzdělávací program neměl být koncipován tak, aby byl jednoznačně přijatelný a nezpochybnitelný. Tato otázka se stává aktuální v souvislosti s výzvami, kterým čelí školství a jeho organizační struktura. Je důležité zvážit různé aspekty, jež mohou ovlivnit fungování vzdělávacího systému.
V současnosti je situace kolem starostů škol často komplikovaná. Mnozí z nich mohou mít z minulosti negativní vztah ke školám nebo k učitelům. Otázky spojené s volbami naneštěstí neřeší situaci okamžitě; protože starostové mohou být ve funkci až čtyři roky, frustrace rodičů ohledně školních problémů může dlouhou dobu přetrvávat bez rychlé možnosti změny. Volby však nezahrnují pouze preference rodičů aktuálních žáků, mnozí voliči nemusí mít o problematiku vůbec zájem.
Dalším důležitým tématem jsou tabulkové mzdy v oblasti školství. Kettner vyjadřuje obavy ze skutečnosti, že nastupující kuchařky často nedosahují ani minimální mzdy stanovené zákonem; tento problém není dostatečně medializován ani řešen odpovědnými institucemi. Ředitelé škol se pak ocitají v situaci, kdy musí kompenzovat nedostatky rozpočtu různými „obezličkami”, což vytváří nesystematické a neudržitelné prostředí.
Je také zmíněna myšlenka potřeby zefektivnění celého systému financování vzdělání a transparentního využití veřejných prostředků. Kettner však varuje před zaměňováním dvou různých otázek: neefektivnost výdajů nesouvisí přímo s výkonem systému samotného. Systém měl existovat po dobu dvaceti let; pokud by byl opravdu nefunkční, už by dávno zkolaboval.
Z hlediska úspor vláda zatím působila spíš jako osoba hádající se o tom, kde šetřit bez dostatečných informací pro rozhodování o reformách ve vzdělávání. Zdá se, že analýza stavu bude zásadní – například úprava software používaného na ministerstvu by mohla přinést potřebná data během pouhých dvou měsíců.
Tyto informace poskytnou přesnější pohled na náklady a efektivitu jednotlivých složek systémového fungování uplatněného ve školství – od finančních toků po identifikaci slabin vedení jednotlivých institucí i celého sektoru jako takového. Podle Kettnera je reformu nutné provádět postupně s cílem optimalizace chutných investic do vzdělávání takovým způsobem, aby nevytvářela další problémy či zbytečné plýtvání veřejnými zdroji.Kettner (SPD) se ve svých vyjádřeních zaměřil na otázku, zda by rámcový vzdělávací program neměl být navržen tak, aby byl jednoznačně definovaný a nezpochybnitelný. V kontextu blížícího se volebního období a plánovaného přehodnocení školního systému zdůrazňuje význam stability a finanční připravenosti. Podle něj je nevhodné provádět radikální změny v systému bez jasného zajištění potřebných financí a zdrojů.
Ve své diskuzi Kettner také poukázal na problém s odesíláním tabulek R44, které ředitelé škol zasílají dvakrát ročně. Uvedl příklad situace, kdy jakýkoli malý problém s údajem – například překlep – může zhatit celý proces. Tyto komplikace mohou výrazně zpomalit práci školních administrátorů a ukazují potřebu hledat efektivnější řešení v rámci stávajícího systému.
Podle Kettnera není možné obelstít současný systém zpracování dat o pedagogických pracovnících a žácích. Argumentuje tím, že jakákoliv snaha skrýt nesrovnalosti by byla odhalena díky přísnému sledování zadávaných informací o učitelích i nepedagogických pracovnících. Je přesvědčen, že systém musí být nejen funkční, ale také průhledný pro všechny zúčastněné strany.
Další důležitou otázkou je odložení platnosti nových pravidel do 1. ledna 2026. Kettner upozornil na nedostatečné finanční zabezpečení některých školek před tímto datem; to vyvolává obavy o to, co se stane mezi zářím a prosincem téhož roku. Varuje před tím, aby staré metody financování nezapříčinily další problémy v oblasti vzdělávání.
Na témata jako decentralizace školství rovněž naráží Kettner; souhlasí s názorem, že stát musí hrát klíčovou roli ve garantování kvality vzdělávání. Zdůrazňuje potřebu centrálně stanovené osnovy jako prevence potenciálního vzniku kvalitativních rozdílů napříč různými oblastmi země.
Konečně Kettner upozorňuje na socioekonomické faktory ovlivňující výkonnost škol v různých lokalitách České republiky. Namísto toho, aby byla vina za slabé výsledky sváděna pouze na konkrétní školy či učitele, naznačuje možnost existující korelace s podmínkami daného regionu. Tímto způsobem poukazuje na složitost problematiky výkonu ve vzdělávání a nutnost širokého pohledu při posuzování výsledků jednotlivých institucí.Kettner (SPD) se zamýšlí nad tím, proč by rámcový vzdělávací program neměl být navržen tak, aby byl bezpochybný. Podle něj je zásadní, aby se systém vzdělávání přizpůsobil aktuálním potřebám společnosti a neustále vývoji. V této souvislosti poukazuje na to, že důležité změny nelze provádět izolovaně od sociálních a ekonomických podmínek v jednotlivých regionech.
Podle jeho názoru přítomnost školních psychologů a sociálních pedagogů může mít pozitivní dopad na zlepšení situace ve vzdělávání, avšak sama o sobě nepovede k žádnému významnému zlepšení. Vzdělávací problém je totiž přímo spjat s většími socioekonomickými faktory v oblastech s nižším přístupem ke kvalitnímu vzdělání a regionálními rozdíly. Kettner zdůrazňuje potřebu komplexního přístupu k řešení těchto otázek.
Systém indexace škol představuje pozitivní krok pro školy nacházející se v obtížnějších lokalitách; ty mají nyní možnost získat dodatečné finanční prostředky na podporu svých aktivit. Nicméně Kettner varuje před nedostatečným financováním nepedagogických pracovníků, což může významně ovlivnit kvalitu poskytované služby.
Dále kritizuje způsob výpočtu financování školství pomocí kalkulaček ze strany obcí. Mnozí starostové si nejsou jisti přesností těchto nástrojů a tomu odpovídajícími čísly ve finančním rozpočtu jejich školství. Uvádí příklady obcí z Ústeckého kraje, kde finance nezapadají do očekávaného systému rozdělování prostředků.
Spolupráce mezi obcemi a pražským školským odborem byla klíčová pro posouzení reality místních rozpočtových možností. Po reálném přepočítání financování vyšlo najevo, že všechny dotčené oblasti vykazují deficit – například Děčín s minus 16 miliony korun či Ústí nad Labem minus 17 milionů korun.
Závěr Kettnera směřuje k naléhavé potřebě vytvořit udržitelné a efektivní systémové řešení pro řízení školního financování, které by zajistilo transparentnost i kontrolu ze strany státních orgánů směrem k obcím. Pouze tak mohou být zajištěny dostatečné finanční prostředky na pokrytí potřebních služeb ve vzdělávání bez toho, aby se musely narušovat další obecní investice či projekty do infrastruktury.
Pokud by byl navržen funkční systém zahrnující všechny tyto aspekty s cílem dlouhodobé udržitelnosti provozu školství jako celku, Kettner by byl ochoten ho podpořit i za cenu určitého odkladu realizace aktuálně plánovaných úprav ve vzdělávacím systému.Kettner (SPD) se vyjadřuje k otázce, zda by měl být rámcový vzdělávací program vytvořen tak, aby byl nezpochybnitelný. Podle něj je důležité zaměřit se na prioritní aspekty školské reformy a poskytnout dostatek času na promyšlení problematických částí. Vyzývá pedagogickou veřejnost, aby se společně zamyslela nad výsledky a zajistila stabilitu a efektivitu systému už od jeho zavedení.
Kritika Kettnera směřuje především na samotné provedení plánovaných změn ve školství. Vyjadřuje názor, že současný přístup je problematický a nevhodně načasovaný. Uvědomuje si kladné prvky návrhu zákona, avšak nemůže podpořit celkový balíček kvůli problémovým komponentům, které jsou zahrnuty společně s pozitivními aspekty. V případě separátního hlasování by podpořil dobré návrhy, ale ve stávající formě musí zůstat skeptický.
Dále Kettner upozorňuje na faktory ovlivňující financování školství v poměru k HDP státu. Tento údaj je zásadní pro hodnocení prioritizace vzdělávání státem. Měnící se ekonomická situace totiž přímo dopadá na výši finančních prostředků určených pro školy a další rezorty. Riziko snížení investic do vzdělávání vidí jako zásadní problém pro budoucnost českého školství.
Podle jeho názoru máme velký prostor k zlepšení kvality učitelů ve školách; nedostatek kvalifikovaných odborníků zatěžuje systém vzdělání negativním způsobem. Kettner poukazuje také na neefektivitu některých vysokoškolských oborů, které nejsou spojené s reálným profesním uplatněním studentů v praxi.
Na druhou stranu zdvihá prst také proti oborům technického směru či některým vědeckým disciplínám jako atomová fyzika či inženýrství – i přes jejich potenciál čelíme nízkému zájmu studentů o tyto oblasti studia kvůli atraktivitě méně náročných oborů vedených pouze touhou získat titul.
Kettner rovněž zdůrazňuje význam individuální péče o talentované děti ve vzdělávacím systému; navrhuje možnost poskytovat pokročilé studium již během základního vzdělání bez dodatečných finančních nákladů rodičům za soukromé kurzy. Tímto způsobem by mohl stát podpořit rozvoj nadaných žáků tím správným směrem při zachování citlivosti vůči potřebám ostatních dětí vyžadujících podporu v jejich rodném jazyce.Zdeněk Kettner ze strany SPD vyjadřuje přesvědčení, že by rámcový vzdělávací program měl být koncipován tak, aby se stal nezpochybnitelným. Podle něj je klíčové zaměřit se na aktivní zapojení studentů pedagogických fakult do školní praxe hned od počátku jejich studia. Tímto způsobem by studenti měli mít možnost lépe pochopit požadavky a atmosféru školního prostředí a tím pádem se předejde situacím, kdy absolventi náhle odcházejí z učitelského povolání.
Kettner zdůrazňuje důležitost podpory pro začínající učitele. Uvádí příklad jedné studentky, která po dokončení svého studia narazila na skutečnost v klasické třídě. Tento zážitek poukazuje na potřebu organizační změny v systému vzdělávání, kde studentská praxe hraje nezastupitelnou roli v přípravě budoucích pedagogů.
V rámci širšího pohledu Kettner upozorňuje na další problémy, které školství trápí a které by měly být prioritně řešeny. Místo chaotických změn ve funkčním systému výuky založených na nejistých předpovědích navrhuje stabilizaci a podporu stávajících pozitivních aspektů současného vzdělávacího systému.
Podle Kettnera je třeba se hlavně soustředit na to, co může přinést dlouhodobý prospěch skolství jako celku i celé společnosti. Opačným směrem jdou podle něj snahy najednou měnit struktury bez jasných důkazů nebo podkladů pro tyto změny.
Na závěr svého vystoupení Kettner apeluje na své kolegy: Vyjmout sporné části návrhu a schválit ostatní pozitiva obsažená v programu je klíčové pro budoucnost českého školství. Věří totiž, že to může vytvořit základ pro zdravější vzdělávací prostředí.
Je evidentní, že Zdeněk Kettner (SPD) si přeje posun směrem k větší kvalitě výuky a stabilizaci systému namísto jeho improvizačních úprav založených pouze na spekulacích o potřebách budoucnosti.