Naše školy si nezaslouží nejistotu, škrty a improvizaci, tvrdí Jan Richter z hnutí ANO. Svá slova odůvodňuje konkrétními obavami týkajícími se změn v oblasti financování školství. Týkají se zejména přesunu financování nepedagogických pracovníků na obce a kraje, což může mít negativní důsledky pro všechny zapojené strany – děti, rodiče, učitele i zřizovatele škol.
Richter upozornil na to, že navrhované úpravy by značně ovlivnily běžný chod škol. Nejde o drobnosti; nepedagogičtí pracovníci jako uklizečky, kuchařky či školní administrativní síly jsou klíčovými členy vzdělávacího týmu. Bez jejich každodenního přispění by školy nemohly efektivně fungovat. Vytvářejí zásadní prostředí pro výuku dětí – zajišťují hygienické podmínky i stravování.
Přenesením odpovědnosti za mzdy těchto pracovníků na místní samosprávy mohou vzniknout problémy s rovností ve financích mezi jednotlivými regiony. Richter varuje před tím, že schopnost obcí udržet nebo zvýšit platy těchto zaměstnanců se liší podle jejich ekonomické situace. To by mohlo způsobit významnou nespravedlnost v dostupnosti služeb a personální péče ve školách po celé zemi.
I když chápe potřebu optimalizace státních výdajů a hledání úspor, věří Richter, že finance do vzdělávání by měly být stabilní a dostatečné k tomu, aby podporovaly kvalitu vyučovacího procesu i celkovou atmosféru ve škole. Jakékoli restrikce nebo chybějící prostředky mohou vést k riziku další degradace už tak často zanedbávaného sektorového prostředí.
Poslanec dále kritizuje návrh poslance Rudolfa Cogana ohledně rozdělování daňových příjmů mezi kraje a obce jako nedostatečný řešení reálných problémů v systému financování školství. I když byl nový model založen na několika různých ukazatelích jako počet dětí či dostupnost zdravotnického zařízení v regionu, stále postrádá potřebné nové finanční zdroje pro opravdu efektivní podporu všech školních institucí.
Podle Richtera je totiž nutné mít účinný systém vlastních zdrojů takovým způsobem, aby se zajistilo spravedlivé rozdělení peněz napříč různými oblastmi bez toho aniž by někdo byl ukrácen o nezbytnou příspěvek ke své činnosti ve vzdělávání dítěte.
Závěrem Richter apeluje společně s dalšími kolegy na zachování stávajícího modelu financování; ten je podle jeho názoru osvědčeným základem plynulého fungování českých škol bez negativního dopadu na dětskou péči či práci pedagogických týmů i dalších zaměstnanců žijících ze státní podpory.Samozřejmě také dodává: „Je třeba jasného dodatečného financování tamějších platových nároků“.