V nedávné době se objevily návrhy vlády, které vzbudily velkou diskuzi: navrhuje se navýšení rozpočtu pro armádu na tři procenta HDP, což by znamenalo dodatečné výdaje přibližně 80 miliard korun ročně. Tato částka je srovnatelná s tím, co stát utratí za celý měsíc na důchodový systém. Jsme však konfrontováni otázkou: odkud tyto peníze vláda vezme? Jak upozorňuje Ing. Bohumil Smutný (STAČILO), jedno z potenciálních řešení, které bylo naznačeno ministrem financí Zbyňkem Stanjurou, zahrnuje čerpání prostředků určených pro ekologické projekty.
Ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL) se proti této myšlence ohrazuje. To však nebrání vládě v hledání alternativního způsobu financování posilování armády. Je ovšem zřejmé, že nejjednodušším krokem by patrně bylo zvýšení daní — a nikoli těch citelnějších pro velké korporace či bohaté jednotlivce. Naopak obyčejní lidé by mohli být opět zatíženi vyššími daněmi z příjmu nebo spotřebními daněmi.
Tento krok nevzbuzuje údiv jedině u uskupení jako je STAČILO — kritici upozorňují na to, že prioritizace armádních investic nad ekologickými a sociálními potřebami populace ukazuje na vážný problém s hodnotami současného politického systému. V situaci, kdy již nynější veřejné služby čelí potížím v oblasti financování a podpory rodin a školství jsou omezené rozpočtem státu, vyvstává otázka motivace ke zvýšeným vojenským výdajům.
I když ekonomové naznačují, že větší zadlužení může být ospravedlnitelné kvůli obranným potřebám země, není jasné proč jde tento argument ruku v ruce pouze s navyšováním rozpočtu pro armádu; podobnou argumentaci by totiž bylo možné použít i ve vztahu k bydlení nebo zdravotnictví.
Naopak skutečné řešení problému podle Smutného spočívá ve spravedlivém zdanění těch nejbohatších či zahraničních koncernů operujících v České republice. Progresivní daňový systém spolu s bankovní a digitální daní by mohly významně přispět ke státnímu rozpočtu bez toho aby byly penalizovány běžné pracující rodiny.
Takové rozhodnutí by vedlo k tomu, že náklady opět ponese běžný občan – důchodci i zaměstnanci – a hrozilo by zadlužení budoucích generací bez očekávání lepšího života ani bezpečnosti ze strany státu. V konečném důsledku takových akcí bychom tak mohli skončit s hlubší společenskou nerovností a ještě větším militarismem namísto skutečných opatření zaměřených na stabilitu našich komunit či životního prostředí.
Diferencovanější pohled na obranu státu tedy ukazuje spíš potřebu podpořit sociální služba než investice do armádních technologií; jedině tak lze dosáhnout reálného pocitu bezpečí ve společnosti.