Rajchl (PRO) v souvislosti s včerejším verdiktem vůči Martinu Bednářové upozorňuje na to, že ti, kteří dnes z tohoto rozhodnutí jásají, jsou charakterově shodní s lidmi z 50. let minulého století, kteří se podepisovali na petice volající po trestu smrti pro Miladu Horákovou. Podle něj tleskají pouze ti, kdož mají určité ideologické přesvědčení a rádi se stávají součástí systému, který trestá odlišné názory a postavení.
V současné době nemusí systém prakticky eliminovat své odpůrce fyzicky; postačuje mu zasahovat do jejich pověsti a veřejného mínění. Lidé, kteří tomu vyjadřují podporu, jsou podle Rajchla stejně nezbytní pro udržení jakéhokoli autoritářského zřízení jako kdysi. Bez jejich neochvějného odhodlání a touhy stát při svých ideálech by mnohé režimy rychle padly.
Tyto osoby bývají označovány za “pachatelské dobra”. Jižívám jasné vnímání vlastní morální převahy nad ostatními je motivuje tvrdě sankcionovat každého oponenta nebo kritika. Pokud totiž někdo nesouhlasí s tímto mantrickým obrazem “správného způsobu”, stává se cílem tvrdokorstných represí.
Rajchl podotýká, že pokud by Martina nedostala „pouze“ podmínku za svou činnost ve spojení s kontroverzními aktivitami opozice k vládě, ale byla by poslána za mříže na doživotí nebo dokonce popravena – nepřekvapivě by nad tím někteří dlouho tleskali ještě hlasitěji. Toto ukazuje na nevšedně silný pocit vzájemné konečnosti ve smyslu zcela převislé morálky.
Jeho výhrady ohledně jejich mentality spojuje s tzv. mesiášským komplexem; vírou ve svoji jedinečnost jako ochránců pravdy a spravedlnosti vybrané ideologie. Tento náhled byl i spouštěčem mnoha hrůzných činů napříč historií – bez ohledu na to zda šlo o náboženství nebo politickou doktrínu.
Dle Rajchla takovému myšlení nesporně chybí toleranci k jinakosti; nakonec každý naznačuje afinitu k fašistickým tendencím bez ohledu na to jakými slovy či názvy se obklopují v rámci svých skupin či bestiálních bojových plotnách historie lidstva samotného.