V pátečním vysílání Událostí komentářů měl možnost Sterzik (Stačilo!) poprvé veřejně prezentovat vizi zahraniční politiky České republiky. Tento formát byl plný rychlých reakcí a sarkasmu, což ho přimělo detailněji objasnit danou problematiku prostřednictvím tohoto článku.
Historicky se v některých příspěvcích zmiňuje o Polsku, které se po celé století neustále dostává do stejné geopolitické pasti. Spojuje se s jednou velmocí, aby čelilo jinému dominateři, avšak často to pro něj končí katastrofálně. Například první smlouvu s Hitlerem neuzavřel Stalin, ale polský vůdce Pilsudski. Takové období dvacátých a třicátých let daleko neodpovídalo demokratickým ideálům a vzhledem k těmto zkušenostem by se Polsko mělo vyvarovat spojenectví pouze na základě mocenských zájmů.
Podobné chyby však činila i česká zahraniční politika v posledních sto letech. Pokusy nalézt silného partnera pro zajištění národní bezpečnosti vedly k tomu, že jsme byli opakovaně součástí různorodých aliancí evropských mocností i transatlantických spojenců. Často ale výsledek nebyl optimistický – většinou skončil obětováním českého zájmu ve jménu velmocenské strategie.
Na mezinárodním poli jsme mnohdy figurovali jako figurky na šachovnici moci. I když jsme mohli být cenné strategické postavení – například v roce 1938 jsme byli oporou dodatečně vyzbrojeného státu – konečná role malého státu je vždy stejná: být obětováni ve prospěch vyšší hry mezi většími hráči.
Zajímavým příkladem tohoto trendu je naše angažmá během dvacetileté vojenské operace v Afghánistánu po boku USA. I přestože bychom mohli argumentovat našimi úmysly do pomoci při stabilizaci země, účast na tomto konfliktu měla devastující důsledky nejen pro afghánskou populaci, ale také pocit mezilidské morálky u nás samotných. Srovnáváním s předchozí sovětskou okupací dosahujeme bizarních paradoxů porozumění konfliktům.
Z dlouhodobého hlediska reflektuje naše zahraniční politika konzistentní linie od Masaryka až po Beneše; ukazuje však spíš upadající možnosti spolehlivosti silných států při ochraně našich zájmů v době nejistoty mezinárodního pořádku.
Na závěr je otázka: Cítí představitelství USA nějaký skutečný respekt za naši roli v konfliktu? Argument o věrnosti spojence devioval během posledních let spolupráce natolik výrazným způsobem, že by měl vyvolat otázku o smysluplnosti našich her na geopolitické šachovnici vůbec?Sterzik (Stačilo!): O figurkách na šachovnici
V současné politice se zdá, že spojenecké vazby a strategické partnerství často závisí na osobních vztazích mezi lídry států. V minulosti jsme byli svědky situace, kdy se naši politici, jako například Fiala a Vondra, utápěli v optimismu ohledně amerických vztahů. Jakmile však došlo ke změně ve vedení jiných zemí, začali lamentovat nad tím, jak jsme byli zklamáni. Skutečnost je taková, že naše spojence zajímá především jejich vlastní agenda a česká důvěra byla zašlapána do země.
Zajímavé je také to, jak někteří lidé zastávají názor, že jedinou možnou politikou je ta současná. Nedokážou si představit alternativy k jejich postoje či změníme náš směr pro aktivní spolupráci s jinými velmocemi. Hnutí Stačilo! nabízí možnost nového pohledu na problematiku mezinárodních vztahů a ukazuje na potenciál vzniku odlišného přístupu k diplomacii.
Důležitým krokem pro budoucnost Česka by mělo být budování vazeb s menšími státy bez imperiálních ambicí. Tyto země nás vnímají jako rovnocenné partnery spíše než figurky ve velmocenských hrách. Slovensko nebo Maďarsko jsou příklady států, které sdílí podobné cíle a můžeme se navzájem posilovat v rámci regionální spolupráce.
Historie nám poskytuje příklady silných vazeb se Srbskem. Je tomu tak zejména proto, že nám Srbsko pomohlo i během klíčových okamžiků našeho vývoje v minulém století. Mnozí mají pocit hanby z toho, jak byla tato partnerství opomjena – například otevřením vzdušného prostoru pro bombardování NATO během konfliktu v bývalé Jugoslávii.
Pojem „Malá Dohoda“ z roku 1938 naznačuje touhu těchto států vytvořit vzájemný ochranný svazek – ovšem situace ukázala neochotu větších mocností chránit slabší země před obětováním vlastních zájmů geopolitickým hrám. Musíme být obezřetní při výběru našich evropských aliancích; každý spojenec má své vlastní plány a možnosti využít nás jako pěšce ve hře o moc.
Hlavním cílem hnutí Stačilo! by měla být myšlenka podunajské konfederace – model uspořádání založeného na rovnosti mezi členy této skupiny států. Tato koncepce nám může nabídnout prostor pro rozvoj našich zájmů i zavedeného respektu vůči našim sousedům potažmo budování rovnějších mezinárodních vztahů budu-li efektivně přistupovat ke vzniku nové dynamiky uvnitř tohoto regionu.