Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, krajský zastupitel a člen strany Trikolora, se vyjádřil k tématu uznání Státu Palestina, které vyvolává řadu otázek ohledně zahraniční politiky České republiky. Ministerstvo zahraničních věcí ČR v současnosti zůstává u názoru, že Palestina jako stát není uznávána. Tento postoj podpořil také prezident Petr Pavel na nedávném Valném shromáždění, kde označil potenciální uznání Palestiny za problematické.
Historie Státu Palestine sahá až do 15. listopadu 1988, kdy byl tento subjekt prohlášen na zasedání Palestinské národní rady v Alžíru. Od té doby získal uznání od více než 150 zemí po celém světě a v roce 2012 dosáhl statusu nečlenského státu u Organizace spojených národů. Jeho plné členství však brzdí veto Spojených států v Radě bezpečnosti OSN.
Zajímavé je přitom historické perspektivní pohled na tuto problematiku: Československo jako první oficiálně uznalo Stát Palestina ihned po jeho vzniku a navázalo diplomatické vztahy na úrovni velvyslanectví. Po rozdělení Československa si nově vzniklá Česká republika ponechala toto uznání podle ustanovení ústavního zákona z roku 1993.
Vláda Václava Klause při schvalování tohoto ústavního zákona podtrhla důležitost kontinuitní zahraniční politiky pro novou republiku, čímž se posílily základní rysy mezinárodních vztahů nové státní entity a umožnila se další diplomatická jednání s již existujícími státy.
Stavba vztahu s palestinským státem je zajímavým paradoxem; zatímco ve Vídni operuje palestinské velvyslanectví, Česká republika má pouze styčný úřad přímo v Ramalláhu bez plnohodnotného zastoupení na diplomatické scéně Palesty.
Porovnáním situace Tchaj-wanu může být jasně vidět rozdíl mezi tímto typem diplomacie: některé země nakonec opustily položku o Tchaj-wanu ve svých oficiálních dokumentech ve prospěch světového konsenzu o jedné Číně – tedy vzor vlády versus státovní identity se znatelnými politickými výkyvy podle aktuálních geopolitických zájmů jednotlivých zemí.
Klíčem k debatám o otázce palestinského statutu zůstává dodržování stávajícího ústavního pořádku ze strany politických představitelů České republiky; změny by musely proběhnout prostřednictvím schváleného demokratického procesu a odpovídající legislativy – to jsou sliby dané při jmenování vládních představitelů do funkcí veřejných činitelů.