Jan Zahradil, poslanec za ODS, se vyjádřil k nedávné cestě českých politiků a senátorů, při které navštívili dalajlámu. Podle něj Václav Havlovi bylo možné důvěřovat ve vztahu k jeho zahraniční politice a dialogu s Tibeťany. Zahradil tvrdí, že současná politická reprezentace nemá ani zdaleka stejnou váhu či důvěryhodnost jako Havlův přístup. Místo toho vidí pouze snahu o „virtue signalling“ – tedy ukazování morální nadřazenosti bez skutečného obsahu.
Zahradil zpochybňuje kontext této cesty a naznačuje, že pokud šlo o soukromý výlet politiků s jejich vlastními prostředky, nemá nic proti tomu. Avšak pokud byla tato služební cesta schvalována jako oficiální delegace a financována veřejnými prostředky, měl by být kladen důraz na její účel a prospěch pro Českou republiku.
Dále poukazuje na to, že je potřeba se ptát po nákladech takovéto cesty. Jaké byly náklady pro státní rozpočet? Jaký konkrétní přínos měla tato delegace pro českou diplomacii či ekonomiku? Na tyto otázky by měly existovat jasné odpovědi před jakýmkoliv schválením podobných akcí.
Podle Zahradila je dnešní situace pokryta jakýmsi teenagerovským úšklebkem ze strany politiků v čele s vládním vedením. Na rozdíl od Havla vidí pouze povrchnost v jejich jednání: „Haha, podívejte se nám podařilo Čínu opět vyprovokovat,“ jsou podle něj slova bez reálného dopadu nebo hlubšího smyslu.
Rovněž dodává, že pravdivost takového jednání je neudržitelná nejen kvůli absenci opravdového dialogu s čínskou stranou ale také proto, že svévolným provokacím chybí strategické plánování v zahraniční politice České republiky. Takové chování podle něj může vést k zbytečnému napětí mezi oběma zeměmi.
Vyzval tudíž k zamyšlení nad tímto fenoménem moderních diplomatických praxí a potřebu postavit zahraniční politiku na pevných základech namísto povrchných gest plebejské povahy. Prioritou by měla být pragmatická spolupráce místo teatrálních akcí orientovaných spíš na domácí publikum než mezinárodní věrohodnost Česka na globální scéně.
