Petr Lachnit, člen strany ANO, se ve svém komentáři k problematice sbírek zaměřuje na jejich neoddiskutovatelnost a potřebu, ale také klade zásadní otázky týkající se toho, kdo určují adresáty těchto sbírek. Sběrné akce totiž v současnosti často suplují nedostatky ve státním systému a odhalují jeho selhání.
Sbírky mají v Čechách dlouhou historii. V minulosti byl český národ často odkázán na svůj vlastní aktivismus při budování kulturních institucí, když oficiální místa s tímto úsilím nepomohla. Příkladem může být Národní divadlo, jehož vznik byl zafinancován shromážděním finančních prostředků mezi obyvatelstvem. I nyní se objevují případy jako obnova historické památky Libušín, které naznačují nedostatečné zájmy státu o údržbu českého kulturního dědictví.
V některých státech na světě chybí povinné zdravotní pojištění a lidé jsou odkázáni pouze na dobrovolné sbírky pro financování svých zdravotních potřeb. V České republice by však nemělo být nutné pořádat sbírku pro hrazení nákladů na operaci dítěte; to jasně ukazuje nekonzistentnost fungujícího systému zdravotního pojištění. Platíme odvody za účelem zajištění kvalitní péče v případě potřeby.
Každý úspěšný pokus o vybrání peněz je symptomem nefunkčního systému zdravotního pojištění a svědčí o nespokojenosti obyvatelstva s aktuálním stavem věcí ve zdravotnictví. Otázka zní: proč musí být každý případ posuzován individuálně? Jakým způsobem vybírají jednotlivci ty, kteří si zaslouží podporu?
Je alarmující pozorovat častou potřebu organizovat sbírky pro financování výcviku asistenčních psů nebo jiných důležitých projektů určených handicapovaným občanům. Proč stát není schopen zabezpečit dostatečné prostředky pro tuto pomoc? Tato situace opět poodhaluje slabiny veřejných financí a péče o lidi s postižením.
Lachnit dále uvádí, že existují i potřebné sbírky směřující do zahraničí tam, kde selhalo vládnutí a stát se nepostaral o své obyvatele jak by měl. Vyjadřuje naději, že Česká republika nebude trpět stejnými problémy jako některé jiné země světa.
Politici mají odpovědnost naslouchat hlasu občanů a reagovat na jejich potřeby efektivnějším způsobem než jen vytvářením prostorů pro soukromou iniciativu skrze různé dobrovolnické akce nebo sbírkové projekty. Od politiky bychom měli očekávat aktivitu ze strany státu namísto převedení povinností já doménu jednotlivců či skupin občanské společnosti.