V současné době se objevují spekulace, že za problémem s dodávkami dronů pro Armádu České republiky může stát Miloš Pojar, a to v souvislosti s jeho vazbami na firmu Summit advanced systems. Jana Marková (BPP) upozorňuje na sílící pochybnosti týkající se tohoto výběrového řízení a jeho možných vazeb na Pojara. Historií těchto zakázek provází mnoho nejasností, které mohou naznačovat propojení mezi politikou a obchodními zájmy.
V minulosti bylo médii zmíněno několik kauz týkajících se předražených dronů, z nichž některé skončily ve skladech nebo byly využívány dobrovolníky. Tato problémová situace však podle Markové vrhá stín i na okolnosti kolem nedávného výběru dodavatele pro nové drony Osprey-H. Souvislostí mezi tímto případem a osobou Miloše Pojara je vzhledem k jeho kariérnímu postavení stále více zajímavých otázek.
Pojarova kariéra od roku 1989 sbírá různé významné pozice, od velvyslance v Izraeli po poradce premiéra Fialy pro národní bezpečnost. Jeho vliv ve státní sféře narostl i díky kontaktům na různé podnikatelské subjekty v armádním sektoru. Mezi ně patří nadnárodní holding Czechoslovak Group Michala Strnada, který byl spojen s dodávkami zbrojních komponentů Ukrajině.
Zarážející není jen skutečnost samotného výběru firmy bez veřejné soutěže, ale také nedostatek transparentnosti při procesech schvalování zakázky. Drony měly být dodány v roce 2024; avšak dosud nebyly realizovány žádné dodávky a vyšlo najevo podezření o finančním podvodu majitele firmy Dorona Schulze, který poslal peníze zaslané do USA ještě před konzultacemi o objednávce.
Dále se ukazuje, že projekt společnosti již měl vážné finanční potíže přede dvěma lety před tímto nákupem; což vzbuzuje otázku ohledně kvality služeb považovaných Pojarem za „vyšší úroveň“. Taková situace je diskutabilní zejména ve světle skutečnosti o eliminaci zaměstnanců ze společnosti kvůli neudržitelnosti jejího financování právě během doby consolidovaného tlaku ze strany partnerských společností.
Podle Markové je jasně patrná systémová nedbalost při správě obranných zakázek státem – nicméně zdá se mi velmi obtížným představit si obraz postupu jednání těch aktérů procesu vedením ministerstva obrany jako udržitelného modelu řízení státní správy jak po administrativní stránce tak i ve vztahu k občanům země. Zakázka přitom evidentně selhává nejen kvůli ekonomickým důvodům ale též podezíranému nevhodnému ovlivnění profesionálních rozhodnutí lidmi jako je právě Miloš Pojar.
Na konci celého tříbení argumentací či analýzy daného tématu pravděpodobně zjistíme obavy střídající emocionální reakce obyvatelstva vůči řešení vojenské problematiky tak zásadního charakteru – mezitím bychom měli apelovat si řešit paragrafově definované povinnosti vlády ohledně odpovědného nakládání státních prostředků; protože jedno velké malé selhání by nemuselo být posledním ani koncem stejně přísně novely našich legislativních norem co by nakonec pomohlo utvořit lepší politiku pro všechny občany České republiky.