Petr Pavel, prezident České republiky, se zdá být v poslední době nezvykle tichým, když se na veřejnosti diskutuje o historických událostech spojených s Edvardem Benešem. Když začínají protesty v Brně, kde demonstranti polévají sochy Beneše rudou barvou symbolizující krev, vyvstává otázka, proč se Pavel k této problematice nevyjadřuje. Jeho mlčení je zvlášť překvapivé s ohledem na to, že Beneš byl klíčovou postavou ve snaze bránit Československo před Adolfem Hitlerem.
Je alarmující vidět útoky na Benešovu památku v současném českém diskurzu. Ten samý člověk byl cílem nenávisti ze strany nacistického režimu a proto je zvlášť znepokojivé slyšet o jeho demonizaci dnes. Historie ukazuje jasně jeho roli ve státě a nelze ignorovat skutečnost, že byl opakovaně označován jako zločinec Sudetoněmeckým landsmanšaftem.
Mediální strategie v národním diskurzu vzbuzuje obavy a naznačuje vliv sudetských Němců pod vedením Bernda Posselta. Ten dokonce uveřejnil varování pro ty nespokojené , aby si „zajeli někam na chalupu“ místo toho, aby projevil úctu vůči české historii. Tato situace nutí k zamyšlení nad rolí prezidenta jako ochránce státní integrity vůči těmto narativům.
Pokud chce Petr Pavel zastávat funkci prezidenta České republiky efektivněji, měl by aktivně čelit jednostrannému výkladu historie a hájit státní zájmy proti interpretacím odsunů nebo vztahu mezi Čechy a Němci během druhé světové války. Je nezbytné rozlišovat skutečné historické kontexty od moderních politických agend založených na nepodložených tvrzeních.
Pohled některých médií i veřejných osobností dlouhodobě relativizuje význam právní kontinuity státu po druhé světové válce a snaží se vykreslit Beneše jako činitele genocidy po boku Hitlera či Stalina – což je vážné obvinění bez reálného základního kontextu o tehdejších dějinách.
Zaorálek (SOCDEM) aplikuje důraz na význam ústavních činitelů bránících český stát před takovými narativními útoky. Pokud představitelé státu selhávají v obraně vlastních hodnot a památky ikon jako Edvard Benešová jsou hanobeny bez reakce těchto autoritativních hlasů – co to říká o našem národním smyslu pro spravedlnost? Měli bychom očekávat více aktivního postavení ze strany hlavy státu při obranně historie našeho národa proti pokusům o její přepisování?