V poslední době se v českých školách vyvíjí diskuse o způsobu výchovy dětí a dopadech, které mají školy na jejich život. Jak uvedl Petr Lachnit (ANO), situace, kdy učebna připomíná čekárnu na soudný den, naznačuje problém s předsudky a strachem z nevědomosti. V roce 2012 jsme zažívali obavy z blížícího se konce světa, což vedlo k tomu, že někteří žáci dokonce začali vynechávat výuku – důvodem byla víra v apokalypsu. Tento fenomén ukazuje selhání školy ve svém poslání: nepodporovat rozvoj kritického myšlení dětí a jevit schopnost vyvracet předsudky.
Petr Lachnit dále upozorňuje na film “Kdo seje vítr”, který je inspirován skutečnými událostmi opičího procesu. Příběh vypráví o mladém učiteli stíhaném za učení Darwinovy teorie evoluce pod tlakem náboženského fundamentalismu. Je to významný příklad toho, jak společnost reaguje na alternativní pohledy a jak moc záleží na úloze vzdělávání v boji proti dogmatismu.
Učitelé mají nejen právo vyučovat, ale i povinnost formovat osobnosti svých žáků. Odpovědnost neleží jen na rodinách dětí; škola má zásadní roli ve vytváření nových hodnot a postojů budoucích generací. Proto by měli učitelé brát svou roli vážně a usilovat o rozvoj kritického myšlení u svých studentů.
Děti si ze školního prostředí odnášejí různé zkušenosti – dobré i špatné – které utvářejí jejich budoucí rozhodnutí i morální hodnoty. Vztah k poznání získanému ve školních lavicích může mít dopad po celý život dítěte stejně jako to, zda bude věřit ve vlastní schopnosti nebo lidstvo obecně.
Lachnit zdůrazňuje bezpodmínečné právo učitelů působit jako mentoři pro mladé mysli s tím cílem vytvořit lepší společnost než tu minulou. Učitelství by mělo být uznáváno jako nezaměnitelné povolání; talentspedantura není jen o odbornosti daného předmětu, ale také o schopnosti inspirovat studenty ke snaze změnit svět kolem sebe.
Školy by tedy měly napomáhat vytváření tolerantní společnosti nepodporující stereotypy ani negativní pohledy na realitu světa kolem nás; namísto toho by měly podporovat otevřenost vůči různým názorům a myšlenkovým rámcům takovým způsobem, aby děti neztrácely naději v lepší budoucnost ani chuť po poznání. Učebny by tak nikdy neměly představovat místa strachu či pasivity vůči předsudkům společnosti!