V současné době, kdy se političtí vůdci potýkají s mnoha výzvami, je důležité zamyslet se nad dělbou moci v našem státě. Mgr. Bc. Jiří Vodička z hnutí ANO upozorňuje na zásadní otázky týkající se ústavy a principů fungování státní moci. V jeho pohledu na situaci, která se aktuálně vyvíjí, je nezbytné zmínit nedávný zásah Ústavního soudu do pravomocí vlády.
Ústavní soud vydal předběžné opatření, které způsobilo značný rozruch tím, že nevyřešil samotnou věc. Tento krok byl proveden bez jakéhokoli pokusu o nalezení zdrojového argumentu ve formě klíčového ustanovení článku 63 odst. 3 Ústavy ČR. Toto ustanovení by mělo bránit ústavním sporům a zdůrazňuje fakt, že vládní orgány mají maximální moc v rámci výkonné správy státu.
Podle názoru Vodičky prezident a Ústavní soud zasahují do základních prvků našeho demokratického řádu a snaží se prosazovat oligarchické či prezidentské prvky v oblasti státního zřízení. Tato tendence je alarmující zejména proto, že ignoruje článek 9 odstavec 3 Ústavy ČR o ochraně demokratických principů při interpretaci právních norem.
Jako klíčový prvek stabilního právního systému k nám promlouvají konkrétní články české Ústavy: například článek 1 odstavec 1 zachovává ideu demokracie jako základního rámce státu; článek 2 odstavec 1 definuje tři pilíře moci a jejich vzájemné nezávislé fungování; zatímco čtvrtý článek vytyčuje meze uplatnění státní moci striktně definované zákonem.
Dále článek 9 odstavec 3 jasně stanovuje, že žádná interpretace práv může ospravedlnit narušení nebo ohrožení fundamentálních struktur našeho demokratického státu. K tomu pak následují články upravující působnost soudnictví – tedy jak soudci rozhodují s ohledem na zákon i mezinárodní normy (článek 95) a zajištění rovnosti před soudem pro všechny účastníky konání (článek 96).
Tento stav vedl k obavám ze zahájeného procesu eroze politických svobod za záštitou různých politických agend. Je čas začít diskutovat o transparentnosti rozhodnutí těchto institucí i jejich důsledcích na naši demokracii jako celku—od vlády přes parlament po jednotlivce ve společnosti—and ujistit se tak o dodržování hodnot ukotvených v ústavním pořádku České republiky.Vodička (ANO) se ve svém komentáři zaměřuje na způsob, jakým je v současnosti narušována dělba moci v České republice a zdůrazňuje důležitost návratu k demokratickým principům. Politické spory o to, kdo poletí vládním speciálem do Turecka nebo kdo zasedne na prestižnějším místě, mohou působit jako banální politické faux pas. Ve skutečnosti však stojíme před vážným ohrožením naší demokratické obecné struktury, což začalo již s nástupem koalice SPOLU v roce 2021.
Tato koalice, která neoperuje jako oficiálně registrovaná politická strana, se dostává do rozporu s článkem 5 Ústavy. Je alarmující zjistit, že takovéto uskupení mělo vůbec možnost fungovat v rámci našeho právního systému bez zásahu Ústavního soudu. Postupujícím časem se ukazuje nebezpečný trend odklonu od demokratického právního státu.
Přístup k moci a změna výkonu státní správy probíhá bez příslušných legislativních změn a za minimálního povědomí veřejnosti. Mnozí občané si ani nevšimli toho, jak byl tento nezdravý proces podporován právě institucemi určenými k ochraně ústavních principů. I přes odpor části společnosti a absenci souhlasu občanů dochází ke krizi ústavnosti.
Na situaci reagoval prezident Petr Pavel podáním komplexní kompetenční žaloby proti vládě. Tato žaloba obsahuje celkem 27 stran textu rozděleného do pěti částí i dvaceti dvou odstavců; otázkou však zůstává její osobní motivace i přiměřenost argumentace prezidenta vůči existujícíúpravám vztaženým na moc výkonnou či legislativní.
Ústavní soud poté překvapivě schválil žádost prezidenta o předběžné opatření tímto způsobem: vláda byla instruována k tomu, aby informovala NATO o účasti českého prezidenta coby člena oficiální delegace na summitu plánovaném do Ankaře. Tento rozhodovací krok vzbuzuje obavy o respektování pravomocí jednotlivých složek vlády a jejich vzájemnou spolupráci.
Historie české armády ze začátku devadesátých let nám ukazuje důsledky potenciálního militarizmu vládnoucích sil. Vznik článku 63 Ústavy je reakcí tvůrců této listiny na zkušenosti s utajovanými operacemi armády pod vedením tehdejších generálů ze starého režimu; reflexe událostí let 1989 vedla k tomu, že je dnes možné hodnotit autonomii armády pouze ve spolupodpisované rovině s vládou České republiky místo prezidentských výhradních pravomocí v zahraničním kontextu nebo politice obrany země.
Je jasné jedno: debata nad dělbou moci v současném Česku není jen betelným cvičením politiky pro vyvolání pozornosti veřejnosti; jde skutečně o zásadní otázky ovlivňující celkový směr našeho státu jako demokratického místa pro jeho občany respektujících pravidla ústavy platná pro každého jednotlivce stejně tak autonomně jako skupinu vezoucích své zájmy směrem ke společnému blahu země.Vodička (ANO) se zamýšlí nad tím, jak dosáhnout vyváženého rozdělení moci v České republice. V kontextu aktuálních událostí trvá na důležitosti dodržování ústavních principů, které umožňují efektivní fungování státu. Politika a zákony jsou tu od toho, aby byly plněny a nikoliv obcházely. Je jasné, že prezident Pavel se ve svých postojích distancuje od vázanosti pravomocí stanovených Ústavou.
Podle Ústavy je hlava státu omezena ze strany vlády při výkonu určitých pravomocí uvedených v článcích 62 a 63. Zatímco článek 62 vymezuje dvanáct základních pravomocí prezidenta vykonávaných bez podmínky souhlasu jiného orgánu, více než polovina činností uvedená v článku 63 je podmíněna spolupodpisem premiéra nebo pověřeného člena kabinetu. Tento aspekt buď ignoruje, nebo zcela zlehčuje současný prezident.
Z tohoto pohledu nelze přehlédnout zásadní fakt – president bez vládního schválení nemůže jednat samostatně ani vykonávat rozhodnutí týkající se státní politiky. Také by mělo být jasné, že odpovědnost za špatná rozhodnutí leží na bedrech vlády a ne prezidenta. Ten totiž neodpovídá parlamentu ani veřejnosti za své kroky.
Nedávným sporným krokem se stal zásah Ústavního soudu do politického dění země. Tento soud vydal předběžné opatření ovlivňující složení vládní delegace pro mezinárodní jednání, což poprvé překročilo hranici mezi soudním rozhodováním a politikou samotnou. To vedlo k alarmujícím obavám o rovnováhu mocí ve státě; jak upozornil soudce Jan Wintr s kolegyní Ditou Řepkovou ve svém nesouhlasném stanovisku k tomuto opatření.
Jsme svědky situace, kdy pokusy o změnu politických rozhodnutí zasahují do běžného chodu státní správy a vzbuzují otázky ohledně legislativních procesů budoucnosti: Co nás čeká dál? Může Ústavní soud skutečně diktovat vláde další kroky například ohledně schvalování rozpočtu či vojenských misí?
Tento aktuální stav vyvolává mnoho dilemat i ohledně osudu samotného prezidentského úřadu jako takového či sporů mezi výkonnými složkami státu jako Senát nebo Poslanecká sněmovna při případném podání ústavní žaloby na prezidenta za porušení ústavy. Tyto procesy si žádají vysoké většiny hlasů v obou komorách parlamentu.
Ačkoliv diskuze o právní odpovědnosti vrcholných představitelů mohou vést k disharmoniím mezi institucemi moci, řešením není snaha po právním lámání silami mocenskými nástroji ale cestou konsenzuální debaty založené na vědeckém poznání a respektování demokratických principů ČR jako komplexního systému s oddělenými funkcemi jednotlivých složek státní správy.Vodička, poslanec za hnutí ANO, ve svém vyjádření upozornil na klíčovou roli dělby moci v českém politickém systému. Podle něj je zásadní zaměřit se na posílení institucí jako je Senát a Poslanecká sněmovna. V současné době však vidí sklon k oslabování těchto orgánů a důvodem je nedostatek nezbytných změn především na prezidentské úrovni, kde by měl být zvolen někdo čestný a politicky vzdělaný.
Vodička dále uvedl, že kompetenční žaloba směřující proti prezidentovi nemá šanci dostat se k Ústavnímu soudu ve stávající situaci. Skutečně produktivním řešením pro narovnání poměrů v české politice podle něj zůstává pouze aktivní účast občanů ve volbách. Důrazná výzva ke zvyšování povědomí o pánu demokratických principů proto nabývá stále většího významu.
Doporučuje také kultivaci společnosti prostřednictvím stálé kritiky založené na faktech i podložených návrzích. Je nezbytné učit se základním právním poznatkům, abychom byli schopni rozpoznat manipulace politiky a dorozumět se o skutečných zájmech obyvatelstva bez zkreslených interpretací reality. Tento kontinuální proces učení by měl být cílem každého jednotlivce.
Osobně vyzdvihuje potřebu vlastního rozvoje a dodává, že neustále čelí výzvám při sledování integrity politiky s cílem dosáhnout spravedlivějšího systému pro všechny občany. Celkový pokrok společnosti pak hodnotí víc než dodržování části standardních postupů polity národa.
Inspiraci nachází Vodička také v Sokratově mementu: “Existuje jen jedno dobro, a to je vědění.” Toto heslo podtrhuje jeho odhodlání vzdělávat jak sebe sama, tak ostatní v zásadních otázkách týkajících se správy věcí veřejných a právního rámce bitvy o lepší budoucnost státu.
Budoucnost českého politického prostoru tedy dosud leží v rukou voličů; jejich angažovanost může znamenat rozhodující krok směrem k naplnění konceptu dělby moci jako klíčového pilíře demokracie – obzvlášť když jsou instituce brány vážnějším způsobem s ohledem na jejich vliv a funkčnost při ochraně práva i dodržování etických standardů veřejné služby.