Petr Lachnit z hnutí ANO je označován za cyklomesiáše, který má ambice “spasit svět” prostřednictvím cyklistiky a udržitelné dopravy. Jeho přístup k dopravě v městských oblastech však vyvolává rozporuplné názory. Příkladem jeho vlivu může být situace v Libni, kde se na přechodu pro chodce jednou objevil cyklista, který evidentně nevzal na vědomí pravidla silničního provozu. Právě takové situace poukazují na napětí mezi různými účastníky dopravy – chodci a cyklisty.
Mnozí cyklisté se stávají doslova proroky silnic a chodníků, což vedlo k tomu, že tvrdí: „Zelená znamená právo.“ Tato přesvědčení někdy nabývají až přílišných rozměrů v podání těchto bicyklových nadšenců. Akceptování pravidel se zdá jako něco předem daného pouze pro ostatní účastníky provozu.
Na vybujelé ego některých cyklistů narazíte dnes a denně; están jako by bylo jejich posláním šířit ideu o svém právu pohybovat se bez omezení ve městě. Od Nadají po neochotu udělat krok zpět to vytváří velmi specifickou atmosféru kolem městské mobility. I politici pak občas tlesknou tomuto trendu s odkazem na ekologicky šetrnou dopravu.
Na pozadí této módy bych však rád viděl jinou realitu – totiž dynamiku brzdění vytvořenou melodiemi moderních tanečníků dodržujících každodenní choreografii veřejného prostoru a náhodné setkání jejich cest s automobily nebo koly ve velkoměstském kaleidoskopu.
Doufám tedy, že Praha najde způsob, jak umírnit extremismus panující nejen mezi motoristy, ale i samotnými cyklisty – aby si všichni uvědomili důležitost vzájemného respektu na komunikacích. Jak zdůrazňuje Lachnit: „Respekt není pouze dopravní značka; je to způsob našeho pohybu ve světě.“
Cyklista by neměl okupovat chodník ne proto, že by byl hrozbou pro ostatní uživatele prostoru; ale právě proto, že i tento prostor má svou zvláštní krásu a rytmus – ten lze nejlépe ocenit při pomalé chůzi bez zbytečného spěchu nebo pocitu nadřazenosti.