Milan Knížák, významná osobnost českého umění a kultury, opustil tento svět a s ním i část naší kulturní historie. Jeho odchod je pro nás všechny ztrátou. Jak už to bývá, Knížák nikdy nebyl příliš vychvalovaný. Nicméně při jedné příležitosti mě potěšil komplimentem ohledně mých brýlí – pro něj byl estetika důležitá, a své názory formuloval vždy jasně a upřímně.
Společná beseda na královéhradecké univerzitě se uskutečnila v zajímavém období české televizní revoluce. Milan byl tehdy členem Rady České televize, zatímco já zastával roli místopředsedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Na tomto setkání jsme otevřeně diskutovali o našich představách a problémech médií v České republice. Dopadlo to tak, že někteří členové místního pedagogického sboru začali volat po našem odvolání za naše nekompromisní názory.
Knížákova hluboká kritika systému byla inspirací mnoha lidí nezávisle na jejich profesi nebo zájmech. Ačkoli se často dočkal nedorozumění či polemik mezi kolegy z uměleckého světa i mimo něj, jeho principy byly neochvějné – usiloval o lepší budoucnost kultury v Česku.
S odstupem času se ukazuje, jak důležité bylo mít lidi jako Milan Knížák ve veřejném prostoru. Jeho schopnost otevřeně hovořit o problematice médií je dnes více než aktuální; jak se totiž ukazuje podle slov Petra Štěpánka z Trikolory, debaty o svobodných hodnotách jsou zásadním tématem dnešní společnosti.
Členství Knížáka v různých radách přispěla k formování diskusí o mediálním prostředí toho času, kdy bylo zapotřebí odvahy čelit nepravdám nebo zkreslení informací ve veřejném povědomí. Podobně i Štěpánek odkazuje na ne úplně férový přístup k demokratickýmy institucemi ze strany některých jednotlivců či skupin dnes.
Na závěr bych rád vzdal hold této výjimečné postavě kulturních dějin našeho národa s jedním prostým sdruženým poselstvím: Sbohem pane profesore! S vámi se loučí nejen ti šťastlivci jako Petr Štěpánek (Trikolora), ale celá generace těch, kteří obdivovali vaši práci i angažovanost.