Dospělost měla tyhle hry ukončit. Měla. Jenže některým hráčům se zalíbily natolik, že si je vzali s sebou do života. A zjistili, že přebíhání z jedné strany na druhou je vlastně docela praktické. Člověk si jen vybere řadu, která se zrovna tváří pevněji, a hned má pocit, že tam patří.
Názory? Ty se přece mohou vyvíjet. A když se vyvíjejí příliš často, dá se to vysvětlit jako mimořádná flexibilita. Nebo jako mimořádná potřeba být vždy tam, kde se právě drží za ruce nejpevněji.
A tak tu máme dospělé, kteří mění strany s lehkostí, jakou by jim záviděl i vítr na Petříně. Ráno pevná součást jednoho řetězu, večer už s úsměvem v jiném. A člověk by skoro uvěřil, že jde o hluboké přesvědčení – kdyby se to přesvědčení neobjevovalo tak pravidelně a tak přesně tam, kde je zrovna největší šance na „zajímavou spolupráci“.
Dětské hry měly skončit s dětstvím. Ale některé se jen přejmenovaly. Místo krále tu máme předsedu, místo zajatců členy, místo řetězu koalici. „Princip zůstal stejný: být tam, kde se právě drží za ruce“ konstatuje Petr Lachnit.
A tak si říkám — možná je to vlastně hezké. Dětství v nás žije dál. Jen je zvláštní, že právě tahle hra přežila nejlépe. A že v ní už dávno nejde o radost z běhu, ale o to, kdo se dokáže přidat k řetězu dřív, než se přeskupí. A kdo se při tom tváří dostatečně přesvědčivě, aby si nikdo nevšiml, že neběží z odvahy — ale z kalkulu.
Psali jsme:
Lachnit (ANO): Remíza – národní strategie přežití Praha 5: Dámy z Komunitního centra Konírna a Louka malovaly na náplavce Lachnit (ANO): Město v dopravním rozkladu Lachnit (ANO): Festival, který miluje večírky víc než filmy