Milan Brandejský, představitel strany Trikolora, se ve svém komentáři zaměřuje na roli Ústavního soudu v českém politickém prostředí a označuje ho za jakousi záchrannou brzdu. V posledních obdobích se totiž zdá, že politické selhání je často prezentováno jako důvod pro ústavní stížnosti. Tento trend přináší otázky o tom, zda je soud skutečně místem pro řešení politických neshod.
Brandejský upozorňuje na situace, kdy po neúspěšných jednáních v parlamentu nebo vládě následuje rychlá reakce vyžadující zásah Ústavního soudu. Například když prezident nebyl pozván na významné setkání NATO, vedlo to k podání kompetenční žaloby. Opozice pak často reaguje na prohraný hlasovací proces tím, že označuje celý postup za protiústavní. Tyto události vyvolávají dojem, že místo vážného jednání se politici uchylují k rozporům s cílem najít východisko skrze právní cesty.
Nejdůležitější však je, že Ústavní soud by měl bránit dodržování zákonů a lidských práv. Měl by být místem pro řešení závažných otázek spojených s ústavností a nikoliv florbalovými arbitry pro nevyřešené problémy z Poslanecké sněmovny. Politické dohody a konflikty by měly být vyřešeny přímo uvnitř institucí demokratického systému.
Další problematický aspekt těchto ústavních žalob spočívá v tom, že jejich smyslem nemusí být vždy dosažení spravedlnosti či vítězství ve sporu o ústavu samotnou; někdy postačí mediální pozornost a publicita kolem tématu “ústavnost versus vláda”. Člověk může mít dostatkem času obrátit list veřejného mínění ještě před tím než soud rozhodne o skutečné povaze věci.
Dále Brandejský varuje před nebezpečím toho, co by si měli státníci uvědomit: využívání Ústavního soudu jako nástroje k řešení momentálních konfliktů může vážně narušovat principy dobrého vládnutí. Místo tomu mohou politici zasahovat do důležitých otázkách tímto způsobem oslabovat důvěru veřejnosti v právní řád i samotné instituce starající se o jeho dodržování.
Vzhledem k těmto faktorům nabývá nasnadný závěr – přístup politiků ke sporům u Ústavního soudu potřebuje zpravidla více etického zázemí a odpovědnosti vůči celému státu než aktuální osobní nebo stranické ambice. To upomíná všechny účastníky politického procesu: zamyslete se nad významemi svých činů nejenom ve vztahu k sobě samým ale také vůči budoucnosti České republiky jako celku.