Prezident Petr Pavel se v poslední době opět zaměřil na zvyšování obranného rozpočtu, což se ve skutečnosti proměňuje v požadavek na získávání dalších prostředků z veřejných financí. Tyto peníze by měly směřovat do ministerstva obrany a následně k dodavatelům zbrojního průmyslu, s nimiž má prezident blízké vazby.
V nedávném vyjádření Pavel uvedl, že dlouhodobý závazek dvou procent HDP je pouze “minimum”, které je nezbytné každoročně navyšovat o “několik desetinek”. Tento výraz může působit nevinně, avšak realita za těmito slovy je daleko vážnější. V praxi totiž jeden takový „desetinky” podle odhadů ministerstva financí představuje přibližně 9,5 miliardy korun.
Pokud bychom vzali v úvahu zmíněná „několik desetinek”, znamená to pro státní rozpočet během tříletého období potenciální navýšení o stovky miliard. Například po deseti letech by mohl tento trend vést k ročním výdajům převyšujícím 250 miliard. Tyto částky jasně ukazují na obrovský dopad takového rozhodnutí na ekonomiku státu a mohou negativně ovlivnit další sektory.
Další problematicky aspekt spočívá ve způsobu utrácení těchto investic. Zdá se, že prezidentovi není nákladnost jednotlivých projektů příliš jackódzo zazněstnávatelnou záležitostí. Předražené armádní zakázky ho netrápily ani tehdy, kdy ministerstvo obrany není schopno efektivnì naložit s již přidělenými prostředky.
Zásadní otázkou však zůstává: kam by tyto enormní částky šly místo financování ozbrojených sil? Očekávali bychom investice do zdravotnictví nebo školství či pomoc rodinám a seniorům ke zlepšení kvality života občanů. Místo toho stát preferuje alokaci peněz pro bohaté dodavatele v oblasti armádních zakázek.
Tento postoj nám ukazuje paralelu mezi ambicemi prezidenta Pavla a realitou českého hospodářství. Na konci dne to naznačuje něco jako předpoklad – navrhovaná řešení nemusí nutně znamenat významné přínosy pro běžného občana; spíše vypadají jakoby směrem k pochybné politice vztahující se k budoucnosti jeho prezidentské kariéry.
