Nedávné diskuse naznačují, že by se Černá Hora mohla stát 28. členským státem Evropské unie, což by mohlo posílit spolupráci mezi zeměmi střední a západní Evropy. Petr Macinka, ministr zahraničních věcí za českou vládu, zdůraznil význam přijetí této balkánské země do EU. Podle něj by tento krok mohl Česku poskytnout cenného spojence pro blokaci některých nejasností a problémových rozhodnutí přicházejících z Bruselu.
Během setkání Slavkovského formátu, které se konalo v Podgorici ve spolupráci se Slovenskem a Rakouskem, Macinka vyzdvihl silnou podporu České republiky pro černohorské členství v EU. Naše země sdílí s Černou Horou podobné názory na řadu klíčových témat a vzájemná spolupráce je proto důležitá nejen pro obě strany ale i pro celou společnost Evropské unie.
Černá Hora má blízko k uzavření přístupového procesu, což se odráží v jejím postupu ve srovnání s ostatními regionálními rivaly bývalé Jugoslávie. Po Chorvatsku je právě Černá Hora nejdále na cestě za členstvím v EU; plánuje se uzavření dalších kapitol do konce října a podle černohorského ministra zahraničí Ervina Ibrahimoviće existuje naděje na vstup do roku 2028.
Macinka však varoval před komplikacemi spojenými s ratifikačním procesem po dokončení jednání o přístupových kapitolách. Ten může vyžadovat souhlas všech členských států EU a někde dokonce i národních referend. To znamená, že budoucnost vstupu nových členských států není zcela jistá.
Petr Macinka podtrhl důležitost návštěvy západobalkánských zemí ze strany české diplomacie ve spolupráci se slovenskými a rakouskými protějšky. Tyto kroky směrují k posilování vztahů mezi těmito kandidátkami na členství a evropskými zeměmi, čímž by měly pozitivně ovlivnit konečné rozhodnutí o jejich přijetí do unie.
Podle Macinky není cílem jen rozšířit počet členů v EU G jeho prioritou je také podporovat státy s podobným historickým pozadím jako Česká republika nebo jinými středoevropskými nebo balkánskými národy. Tento blok různorodějších hlasů uvnitř instituce by mohl napomoci prosazení zájmů těchto zemí při jednáních o důležitých otázkách určujících budoucnost Evropské unie jako celku.Ministr zahraničních věcí Jan Macinka ze strany ODS vyjádřil podporu pro vstup Černé Hory do Evropské unie s tím, že by tento krok přinesl cenného spojence v rámci blokování neefektivních návrhů z Bruselu. V kontextu současného rozporuplného vztahu mezi západobalkánskými státy a EU se Macinka domnívá, že další členské země, které sdílejí podobné hodnoty a zájmy jako Česká republika, by mohly zlepšit postavení zemí Visegrádské skupiny v jednáních o evropské politice.
Jedním z aktuálních témat je spor mezi Černou Horou a Chorvatskem. Záhřeb žádá po Podgorici kompenzaci za majetek, jehož hodnota dosahuje přibližně 60 miliard korun. Ervin Ibrahimović, černohorský ministr zahraničí, zdůraznil ochotu k dialogu, avšak zároveň naznačil, že vyjednávání bude pravděpodobně složité. Zajímavostí je jazyková opatrnost některých politiků; Ibrahimović ke sporu s Chorvatskem přistupuje s respektem i při zachování kritického pohledu.
Po návštěvě Ursuly von der Leyenové v Černé Hoře se objevily optimistické předpovědi ohledně rychlého pokroku ve vstupních jednáních do EU. Její tvrzení o možnosti přijetí této země do unie už v roce 2028 však mohou být považována za poněkud idealistická vzhledem k mnoha překážkám na cestě k plnoprávnému členství. Bude nutné sledovat další vývoj a reakce jak ze strany Černé Hory tak EU.
Macinka rovněž poukázal na to, že pomoc při integrovaném procesu Černé Hory nachází svůj základ v národním zájmu České republiky. Vstup dalších států by mohl posílit pozici V4 při vyjednávání klíčových témat jako jsou otázky migrace nebo ekologické regulace navrhované Komisí.
V diplomatických kruzích zaznívá obava ohledně obecného trendu evropské integrace; někteří se diví tomu, jak mohou i nadále nové státy usilovat o sjednocení pod evropskou vlajkou navzdory stávajícím problémům spojeným s politikou EU. Nicméně příliv nových členů by mohl vést ke vzniku silnější aliance vyspělých států uvnitř unie.
Podle názoru některých českých diplomatů posílí rozšíření EU pozici stávajících členských zemí stran odolávání návrhům označeným jako “bruselské šílenosti”. Rozšiřující se působení evropského bloku může paradoxně eliminuje některé destruktivní prvky administrativního charakteru Unie a umožnit větší svobodu jednotlivým státům ve formulaci vlastních politik směrem k občanům i mezinárodním partnerům.