Dvořák (STAN) poukazuje na to, že situace kolem Macinky, jehož případ byl původně vnímán jako extrémní příklad nezvyklého uspořádání zvaného kohabitace, se během krátkého času změnila na jasný příklad kapitulace. Očekávaný kandidát Turek na post ministra životního prostředí nakonec neuspěl. Místo něj by se měl objevit nový ministr, kterému Dvořák doporučuje dát šanci – bude ji však potřebovat.
Nový ministr čelí značným výzvám ještě před tím, než vůbec usedne do kanceláře. Faktem je, že ministerstvo si i nadále ponechá zmocněnec Turek a mimo to peníze a místa budou rozdělována bez ohledu na nově jmenovaného ministra. Turek dokonce veřejně prohlásil, že novému ministrovi „udělá vše, co mu na očích uvidí“, což jen podtrhuje jeho kontrolu nad ministerstvem.
Tato situace vyvolává otázky ohledně autority nově nastupujícího ministra. Vypadá to spíš jako konkurs na pozici asistenta než skutečné jmenování člena vlády s plnou mocí a odpovědností. Takový přístup logicky vzbuzuje obavy o schopnost nového ministra efektivně vykonávat svou práci a zastupovat rezort s důstojností.
V současné chvíli se znající okolnosti zaměřují nejenom na politické zázemí nové vlády, ale také výhledy pro životní prostředí ve státě. Zatímco Dvořák i další kritici upozorňují na potřebu silného vedení v této oblasti, situace nám napovídá opak – slabé pozice při obsazení klíčových funkcí dále oslabují důvěru veřejnosti.
Kritiky vychází také z předchozí zkušenosti s tzv. kohabitací mezi politiky různých stran; ta často vedla k neshodám a oslabené vládě v důsledku bojů o moc mezi jednotlivými aktéry ve vládě místo konstruktivní spolupráce směrem k občanům.
Na závěr je nostalgičtější pohled aktivistů i politických analytiků zaměřen také sem: Je možné očekávalo efektní změny? Společnost si zaslouží vůdce se zásadním mandátem a ochotou prosazovat reformy namísto podřízenosti dominantním postavám z minulosti – jinak by mohlo dojít k dalšímu úpadku jak v politice tak ekologii samotné.