Vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové,
blížíme se k závěrečnému hlasování o návrhu zákona o evidenci tržeb. Za poslední týdny jsme zde vedli dlouhou debatu, ale poměrně věcnou. Zazněly desítky vystoupení, mnoho argumentů i technických detailů, proto nemá smysl všechno znovu opakovat. Chtěl bych využít svého závěrečného vystoupení k něčemu jinému. Chtěl bych se vrátit k samotné podstatě tohoto návrhu, protože dnes nehlasujeme jen o evidenci tržeb. Dnes hlasujeme o tom, jaký má být vztah mezi státem a občanem. O tom, jaký stát chceme rozvíjet. Jestli stát, který při každém novém problému vytváří další evidenci, další povinnost a další administrativu. Nebo stát, který se nejdříve podívá na to, jaké informace už má, jak je dokáže lépe využít a teprve potom zvažuje, zda je skutečně nutné ukládat občanům nové povinnosti.
To je podle mě skutečný spor, který dnes vedeme. Když jsem vystupoval při prvním čtení tohoto návrhu, položil jsem jednu jednoduchou otázku. Jaký problém roku 2026 nebo 2027 se vláda snaží řešit nástrojem z roku 2016?
Očekával jsem, že během projednávání dostaneme jasnou odpověď, že uslyšíme nové analýzy, nová data. Že se dozvíme, proč právě dnes potřebujeme znovu zavádět systém, který vznikal za zcela jiných ekonomických, ale i technologických podmínek. Jenže místo toho jsme většinou slyšeli argumenty, které zaznívaly už před deseti lety.
Jan Jakob TOP 09 poslanec Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky
Přitom svět se za deset let zásadně změnil. Změnilo se podnikání, změnily platební návyky, změnila se i digitalizace státu a změnily se i možnosti Finanční správy. A právě proto bych očekával, že se změní i způsob, jakým stát přistupuje ke správě daní. Místo toho se vracíme ke stejnému principu. A právě s tím mám zásadní problém.
Dovolte mi proto položit 5 jednoduchých otázek. Ne proto, že bych na ně odpověď neznal, ale proto, že jsem ji během celé rozpravy neslyšel.
Otázka první. Jaký konkrétní problém roku 2026 tento návrh řeší? Ne sloganem o lepším výběru daní, ale konkrétně. Co dnes Finanční správě chybí natolik, že bez obnovení evidence tržeb nemůže svou práci vykonávat efektivně? Odpověď jsme podle mého názoru nedostali.
Anketa Chcete, aby Andrej Babiš pravidelně jednal s Petrem Pavlem?
Ano, měli by spolu mluvit 1% Ne, s Pavlem už není o čem mluvit 98% Nevím / Je mi to jedno 1% hlasovalo: 4649 lidí
Otázka druhá. Kolik skutečně tento návrh přinese veřejným rozpočtům? Ne odhad, ne politické klišé, ale aktuální ekonomickou analýzu vycházející z dnešní struktury plateb z dnešního podnikatelského prostředí a dnešních možností finanční správy. Ani to jsme neslyšeli.
Otázka třetí. Kolik bude tento návrh stát? To nejen stát, ale i podnikatele. Kolik času budou muset věnovat těmto novým povinnostem? Kolik budou stát úpravy těch systémů? Kolik bude stát samotná správa evidence? Ani zde jsme podle mého názoru nedostali úplnou odpověď.
Otázka čtvrtá. Proč mají být znovu evidovány také bezhotovostní platby? Platby, které už dnes zanechávají digitální stopu. Platby, které jsou dohledatelné. Platby, u nichž stát disponuje nesrovnatelně větším množstvím informací než před 10 lety. Jakou novou hodnotu jejich opětovná evidence přinese? Ani na tuto otázku jsme přesvědčivou odpověď neslyšeli.
A konečně otázka pátá. Proč nestačí nástroje, které stát má už dnes? Finanční správa dnes disponuje možnostmi, o kterých se jí před 10 lety ani nesnilo. Má kontrolní hlášení, elektronická podání, datové schránky, rozsáhlé analytické nástroje. Přesto je odpovědí na každý problém vytvoření další evidence.
Právě tady se dostáváme k nejdůležitější otázce celé dnešní debaty. Jak má vypadat moderní stát? Podle mě je odpověď jednoduchá. Moderní stát nesbírá více dat. Moderní stát lépe využívá data, která už má. To není slogan. To je princip, kterým bychom se měli řídit při každé změně nejenom daňových zákonů. Každý nový údaj, který stát požaduje, musí umět obhájit. Každou novou povinnost musí umět vysvětlit. A především musí prokázat, že stejného cíle nelze dosáhnout jednodušším způsobem.
Právě podle tohoto měřítka bychom měli posuzovat i ten dnešní návrh zákona, protože debata o evidenci tržeb není debatou o minulosti. Je debatou o tom, jak bude český stát fungovat v příštích letech. Během celé rozpravy jsme slyšeli řadu důvodů, proč bychom měli tento návrh podpořit. Když si je ale pečlivě projdeme, zůstávají čtyři základní tvrzení, na kterých vláda celý návrh staví. A právě ta považuju za problematická.
První tvrzení říká, že evidence tržeb výrazně zvýší výběr daní. Jenže kde jsou fakta nebo jasné důkazy? Již při zavedení první varianty EET z roku 2016 nebyly výnosy jasně prokázány. Dnes bude situace ještě horší. Za 10 let, jak už jsem naznačoval, se změnilo téměř všechno. Platební návyky, digitalizace podnikání, možnosti státní správy, podíl bezhotovostních plateb – ten roste geometrickou řadou. Změnily se i nástroje státu analytické. Když to přesvědčivě nefungovalo před 10 lety, jak to bude fungovat dnes? A právě to jsme během celé rozpravy neslyšeli.
Druhé tvrzení říká, že návrh narovnává podnikatelské prostředí. To zní sice dobře, jenže skutečně rovné prostředí nevzniká tím, že budeme vytvářet další výjimky a speciální zvláštní režimy. To přece je naopak. Čím více výjimek do daňového systému přidáváme, tím je méně přehledný a tím méně je samozřejmě i spravedlivý. Rovné prostředí nevzniká množením výjimek. Vzniká jednoduchými pravidly, která platí pro všechny stejně.
Třetí tvrzení říká, že systém bude jednoduchý. Jenže jednoduchý systém nepotřebuje stále nové výklady a další nové výjimky. Čím více jich vzniká, tím složitější systém vytváříme. A platí jednoduché pravidlo: každá nová povinnost je nová administrativa. Každá nová výjimka systém dále komplikuje. Každá nová komplikace znamená vyšší náklady pro ty, kteří pravidla dodržují.
A konečně čtvrté tvrzení, že tento návrh představuje modernizaci. Právě s tím zásadně nesouhlasím. Modernizace přece neznamená obnovit systém vytvořený před 10 lety. Modernizace znamená změnit způsob práce státu, být efektivnější, přesnější, méně zatěžovat poctivé a více se soustředit na skutečná rizika. A především platí jedna jednoduchá věta: moderní stát nesbírá více dat. Moderní stát lépe využívá data, která už má.
To je podle mě hlavní rozdíl mezi naším pohledem a pohledem vlády. Vláda říká, když vznikne problém, vytvořme novou evidenci. My říkáme, nejdříve využijme informace, které stát už má. Teprve pokud to nestačí, přemýšlejme o nových povinnostech. To není jen rozdíl o tomto jednom zákonu. To je rozdíl v tom, jak přemýšlíme o fungování státu.
Často slýcháme, že přece nejde o nic zásadního, že podnikatelé zvládnou ještě jednu povinnost navíc, ještě jednu evidenci. Jenže přesně tak vzniká přeregulovaný stát. Ne jedním velkým zákonem, ale stovkami drobných povinností. A právě toto rozhoduje o tom, jestli stát lidem život usnadňuje, nebo komplikuje.
Proto bychom si před každou novou povinností měli položit jednoduchou otázku. Je opravdu nezbytná? Nebo: Existuje lepší cesta? Právě tuto otázku si položil i Ústavní soud. A myslím, že bychom si ji měli položit i my. Když mluvíme o nových povinnostech, neměli bychom zapomínat na jednu základní zásadu. Ve svobodném právním státě nestačí, že stát něco umí zavést, a proto to zavede. Každá nová povinnost musí být odůvodněna, musí být přiměřená a především musí být nezbytná.
Právě tímto principem se řídil i Ústavní soud, když se evidencí tržeb zabýval před těmi téměř 10 lety. Nezpochybnil právo státu vybírat daně, ba naopak. Připomněl ale, že mezi oprávněnou kontrolou a zbytečným zatěžováním občanů existuje hranice a že stát musí vždy prokázat, proč nestačí méně zatěžující řešení. Právě tuto otázku si musíme položit i dnes. Od posledního rozhodování Ústavního soudu v této věci uplynulo téměř 10 let. Za tu dobu se stát změnil. Má více informací. Má lepší technologie. Jinými slovy, má mnohem lepší možnosti než tehdy. Pokud tedy dnes někdo žádá nové povinnosti, měl by přesvědčivě vysvětlit, proč mu nestačí nástroje, které už má. A právě to jsme během celé rozpravy neslyšeli.
Nejlépe je to vidět na bezhotovostních platbách. Před 10 lety byla debata jiná. Dnes ve stále větším počtu provozoven převažují platby kartou nebo jiným bezhotovostním způsobem. Každá taková platba po sobě zanechává digitální stopu. Existuje záznam u obchodníka, v bance, v účetnictví, na bankovním účtu. Stát tedy tato data už dnes může za zákonných podmínek získat. Proč je má občan posílat ještě jednou? (Řečník si odkašlává a smrká. Ministr Juchelka nabízí vodu.) Mám. Díky. (Poslankyně Černochová přinese k řečništi svou flašku vody.) Děkuju. Děkuju. Já tady mám. (Ukazuje jí svou flašku vody.) Děkuju moc. Děkuju.
Jakou novou hodnotu tím stát získá? Na tuto otázku jsme přesvědčivou odpověď nedostali. Proto jsme navrhli, aby byly bezhotovostní platby z evidence vyňaty. Ne proto, že bychom chtěli oslabit výběr daní, ale proto, že odmítáme zbytečné duplicity. Protože, jak jsem říkal, moderní stát nemá sbírat více dat. Moderní stát má lépe využívat data, která už má. To je podle mě skutečná digitalizace. Ne vytváření dalších evidencí, ale chytřejší práce s informacemi, které už stát má.
Stejnou logiku mají i naše další pozměňovací návrhy. Na první pohled řeší různé oblasti, ve skutečnosti je spojuje jediný princip – méně administrativy.
Proto navrhujeme zrušit zvláštní daňový režim pro spropitné. Daňový systém má stát na obecných pravidlech, ne na stále nových výjimkách. Každá další výjimka totiž znamená další hranici, výklad a hlavně další administrativu a tlak na zavádění zase dalších a dalších nových výjimek pro další vybrané skupiny.
Stejně tak navrhujeme odstranit další nové daňové výjimky, které jsou s tímto návrhem spojeny. Pokud chceme skutečně rovné podnikatelské prostředí, vytváříme jednoduchá pravidla, ne stále nové speciální režimy.
A dovolte mi připomenout ještě jeden pozměňovací návrh, který předkládám společně s kolegy Munzarem a Pařilem. Navrhujeme zvýšit limit příjmů pro vznik povinnosti podat daňové přiznání z 50 000 na 100 000 a obdobně upravit i související limit pro zaměstnance. Komu tento návrh pomůže?Studentům, seniorům, rodičům na rodičovské dovolené a lidem s drobnými přivýdělky. Nemá prakticky fiskální dopad. Má ale dopad na životy lidí. Nebudou muset podávat daňové přiznání tam, kde je to zbytečné. Nebudou vyplňovat formuláře, které ve výsledku nic nepřinesou. Prosím tedy, přijměte alespoň tento pozměňovací návrh, který některým lidem život trochu ulehčí.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, na začátku svého vystoupení jsem řekl, že dnes nehlasujeme jen o evidenci tržeb. Hlasujeme o tom, jaký stát chceme. A tímto pohledem bych chtěl své vystoupení také zakončit. Jsem přesvědčen, že stát má být silný tam, kde chrání právo. Má být důsledný vůči těm, kteří zákony porušují. Má umět účinně vybírat daně. Stejně tak ale musí být zdrženlivý tam, kde ukládá nové povinnosti lidem, kteří pravidla dodržují. Protože každá nová povinnost něco stojí. Ne vždy jenom peníze, ale určitě vždy čas a taky administrativu a kus svobody rozhodovat o vlastním podnikání.
Často slýcháme, že podnikatelé zvládnou ještě jednu evidenci. Možná ano. Jenže právě tak nevzniká ten moderní stát. Právě tak vzniká stát, který je rok od roku složitější. Stát, který místo aby občanům ulehčoval život, postupně přenáší stále více práce a povinností na ně. Já si moderní stát představuji jinak. Stát, který občanům důvěřuje, ale zároveň důsledně kontroluje ty, kteří pravidla porušují. Stát, který využívá technologie k tomu, aby ubývalo povinností, ne aby přibývaly. Stát, který propojuje své informační systémy, ne stát, který žádá stále stejné informace znovu a znovu. Protože, jak jsem říkal opakovaně, moderní stát nesbírá více dat, moderní stát lépe využívá data, která už má.
To není jen argument proti evidenci tržeb. To je princip, kterým bychom se měli řídit při každé budoucí reformě veřejné správy. Možná právě v tom spočívá největší paradox celé dnešní debaty. Nikdy v historii neměl stát k dispozici tolik informací. Nikdy neměl výkonnější informační systémy. Nikdy neměl lepší analytické nástroje. A přesto je odpovědí na nový problém znovu další evidence, další povinnost, další formulář, byť elektronický. Podle mě bychom měli jít přesně opačným směrem. Čím více informací stát má, tím méně by měl občany zatěžovat, ne více.
Nechci aby dnešní hlasování bylo jen hlasováním o jednom evidenčním systému. Chtěl bych, aby bylo hlasováním o tom, jakou cestou se český stát vydá, jestli cestou stále nových evidencí, nebo cestou chytřejší veřejné správy. Jestli cestou stále nových povinností, nebo cestou jejich postupného odbourávání. Jestli cestou nedůvěry, nebo cestou odpovědnosti.
Já jsem přesvědčen, že stát nemá soutěžit v tom, kolik údajů dokáže shromáždit. Má soutěžit v tom, jak málo údajů bude od občanů potřebovat, aby fungoval dobře. To je skutečná digitalizace, to je skutečná modernizace.
Proto tento návrh zákona nepodpořím ani já ani mí kolegové z TOP 09. Současně vás žádám alespoň o podporu našich pozměňovacích návrhů. Protože všechny směřují stejným směrem – k menší administrativě, k jednodušším pravidlům, k větší předvídatelnosti a k větší důvěře mezi státem a občanem.
Děkuji za pozornost.
Psali jsme:
Jakob (TOP 09): Současný systém je předvídatelný Jakob (TOP 09): Kdo netleská, může být potrestán? Jakob (TOP 09): Ústava není Macinkova a Turkova rozbitá bábovička Jakob (TOP 09): Znovuzvolení Luboše Xavera Veselého. Nepochopitelné