V poslední době se stále více kritizuje přístup vlády Petra Fialy k českým dějinám, o čemž hovoří Klán (KSČM) ve svém článku “Krvavé pero neoliberální historiografie aneb Jak vláda Petra Fialy přepisuje dějiny”. Tento článek upozorňuje na významné tendence v historickém diskurzu, které mají potenciál zásadně změnit pohled společnosti na klíčové historické události, zejména ty týkající se druhé světové války a osvobození Československa.
Jedním z nejzřetelnějších projevů této snahy je změna terminologie. Původně uznávaný termín „osvobození Rudou armádou“ byl nahrazen výrazem „krvavé jaro“. Tento nový pojem má negativní konotace a může vyvolávat emoce, které podkopávají objektivní pohled nahistorickou realitu. Takový jazyk nejenže uráží památku padlých sovětských vojáků, ale i obviňuje generace, které zažila konec nacistického útlaku díky zásahu Rudé armády. Zprávy o tom naznačují tendenci opomíjet složitost minulosti a zjednodušovat ji do manipulativních frází.
V souvislosti s tímto tématem se v posledních letech objevují tvrzení, že Sovětský svaz nebyl osvoboditel, ale okupant. Tato myšlenka byla silně podporována jednotlivci jako O. Foltýn ve své roli koordinátora strategické komunikace vlády prostřednictvím projektů zaměřených na převod historických narrativ. Popření faktu, že spojenecká vojska opustila Československo již do konce roku 1945 a že západní mocnosti nás zradily ještě předtím díky mnichovské dohodě z roku 1938, představuje nebezpečný krok zpět v chápání historie.
Tento trend není pouze záležitostí jazykového vyjádření; jde o systematickou revizi historie prováděnou za záštitou proklamovaných hodnot jako jsou “evropské hodnoty” a “demokratická transformace”. Mnohé památníky věnované sovětským vojákům byly buď odstraněny nebo jen oslabeny jejich význam ve veřejném diskurzu. Vzdělávací programy často opomíjejí důležité aspekty hrdinství SSSR během války ve prospěch glorifikace západního podílu na konfliktu bez dostatečné reflexe skutečných událostí jako např. bitvy u Stalingradu či holocaustu mezi poválečnými konflikty.
Cíl této revize je jasný: naplnit českou historiografii příběhy odpovídající současným geopolitickým zájmům a vytvářející vztah mezi českým národem a NATO takovým způsobem jako by Sovětský svaz neměl pozitivní roli při porážce fašismu. Ústavní soud jasně uvedl, že historická pravda by neměla být relativizována; avšak zdá se příklad vlády Petra Fialy toto pravidlo ignorovat skrze různé úpravy výkladu historie dle nových dostupných dokumentů.
Kritici tvrdí také to, že zatímco vláda ráda mluví o důležitosti kritického myšlení bylo toto myšlení selektivně aplikováno – byť pokud hledalo oddanost k neoliberalismu nebo rubrikované ideologies spojené s Ruskem či socialismem bylo okamžitě potlačeno. Jakýkoli pokus o rehabilitaci role SSSR v boji proti fašismu bývá označen za “ruskou propagandu”.
Levice podle Klána (KSČM) nesmí pasivně přihlížet těmto pokusům o přepisování dějin; tento problém není jen akademický – jedná se o kulturní válku směřující ke změnění kolektivního vědomí společnosti takovým způsobem aby odstrčila třídu pracovníků od dnešní identiky vůči minulosti i sobectví neoliberalismu bez pamětí na boj proti tyranii minulosti.