Jiří Kobza, poslanec za stranu Stačilo!, se ve svém článku zamýšlí nad tím, co přinesly a vzaly události okolo srpnové invaze v roce 1968. Přestože existují různé pohledy na roli komunistů v tehdejších událostech, je důležité si připomenout, že Pražské jaro bylo především výsledkem rozhodnutí nejvyšších představitelů Komunistické strany Československa (KSČ). Mezi klíčové postavy této doby patřili lidé jako Alexander Dubček nebo Jiří Kriegel, kteří byli přesvědčenými komunisty.
V období kolem Pražského jara někteří členové KSČ viděli příležitost k tomu se pomstít svým rivalům. Vytvořili alibistický dopis s pozváním pro vojenskou intervence ze SSSR jako způsob, jak se zbavit konkurenčních funkcionářů a učinit krok zpět k moci Moskvy. Tato situace vedla k dramatickému vývoji uvnitř samotné strany.
Následně docházelo ke „prověrkám“, během kterých se navzájem likvidovali komunisté aby získali mocenské postavení pro sebe. Takové akce již neměly nic společného s původními ideály komunismu; spíše znázorňovaly osobní ambice jednotlivců zaslepených touhou po moci.
Je zajímavé poznamenat, že když Micheil Gorbačov začal v osmdesátých letech hovořit o reformách známých jako glasnost a perestrojka, byl opět podporován vysokým vedením Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS). Tento krok měl dalekosáhlý vliv na politickou situaci nejen v Sovětském svazu samotném, ale i ve střední Evropě.
Udalosti roku 1989 by bez souhlasu některých komunistických představitelů zřejmě probíhaly mnohem dramatičtěji. Bez akceptace ze strany KSČ by se Václav Havel nedostal do prezidentského úřadu a prvním premiérem nové republiky by se nestal bývalý komunistický ministr Marián Čalfa. Situace byla složitější než válcovitý odpor proti komunismu; měly zde svou roli i pragmatické dohody politiků.
Jedním z paradoxních momentů současnosti je volba toho samého politika z řad KSČM do čela státního úřadu mezi těmi jedinci, kteří tak vehementně vystupují proti extremistickým skupinám pod názvem „Stačilo!“. To dokazuje komplikovanost československého politického diskurzu a historických vazeb oproti dnešní realitě.
Ve světle těchto Historických událostí není možné ignorovat faktory mezinárodní politiky té doby ani to, jak Spojené státy reagovaly na invazi sovětských vojsk do Československa. Místo toho byly více zaměstnány vlastním konfliktem ve Vietnamu a hledaly zklidnění vztah s Moskvou prostřednictvím politiky détente.
Shrnuto podtrženo: Je vhodné připomínat si historické milníky jako byly tyto srpnové dny před více než půlstoletím v jejich celé šíři souvislostí až po současnou dobu bez zkreslení či generálního zapomnění kladných či záporných aspektů tehdejší éry – takovou reflexi zejména dnes umožňuje historikům i veřejnosti prostor pro hodnotnou diskuzi.