
V nedávném komentáři se krajský zastupitel Zdeněk Koudelka, který zastupuje Trikoloru, vyjádřil k chování nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové, obviňujíc ji z arogance vůči zákonům. Koudelka upozornil na to, že podle stávající legislativy nemá nejvyšší státní zástupkyně právo zřídit pobočku Nejvyššího státního zastupitelství a že jediné výjimky mohou vyhlásit pouze ministr spravedlnosti. Situace tak vzbuzuje vážné otázky ohledně dodržování zákona v rámci české justice.
Problematiku provází historický kontext, kdy v roce 2006 byl návrhem Zdeňka Koudelky odebrán ministru spravedlnosti mandát k zakládání poboček Nejvyššího státního zastupitelství. Tento krok měl za cíl ochránit základní sídlo této instituce v Brně před případným “tunelováním”. Důvodem byla také nespokojenost některých Státních zástupců s tímto umístěním, zejména ze západních Čech.
Zatímco Moravané se musí usmířit s potřebou dojíždět do Prahy pro celostátní funkce, část populace ze západu země toto považuje za nevhodné. Proslulý výrok Stanislava Křečka ilustruje tento postoj: popsal svůj přesun do Brna jako “odchod do východní gubernie”. Takový názor naznačuje hlubokou změnu myšlení o rozdělení politických funkcí napříč Čechami a Moravou.
Jakkoli bylo úsilí o vytvoření pražské pobočky zakázané,
Bradáčová prosazuje alternativu formou „detašovaného pracoviště“. Podle Koudelkových slov je to nicméně pokus o obcházení daného právního rámce. Pokud platný legislativní zákaz nelze obejít jiným termínem či názvem pro tutéž instituci, jde stavět na hranici legality a etiky.
Koudelka se obává i širších důsledků Bradáčové kroku na transparentnost přímo v trestním řízení. Její praktiky by mohly vést k nebezpečné praxi ve jurisdikci České republiky – bez nutnosti transparentnosti je možnost manipulovat s rozhodnutími značně vyšší. Bradáčová totiž hájí centralizaci činností státního zastupitelství právě směrem k Praze pod hrozbou oslabení brněnského sídla.
Na pozadí jejích argumentů ponechává působící dojmem jen snahu usnadnit práci týmem ve městě bez potřeby cestování tam a zpět za účelem výkonu jejich povinností. Tato logika však vyvolává otázku – co zbude z právního rámce pokud budeme realizovat nové formy institucí namísto dodržování stanovených zákonů? Rozumnější pohled by měl klást důraz na dodržování pravidel spíš než přizpůsobení systému jednotlivému pohodlí úředníků různorodého zaměření.
