Svatby obvykle představují radostné okamžiky, avšak existují i případy, kdy má svatební obřad spíše smutný nádech. Poslanec Lachnit (ANO) se vyjádřil k této problematice a uvedl, že tajemství lásky je silnější než misterium smrti. Tento paradox lze vidět v okamžicích, kdy se lidé říkají ano i navzdory blížícímu se konci života jednoho z partnerů.
Při vedení obřadu pro takové snoubence je mnohdy obtížné najít slova. Je těžké gratulovat novomanželům v situaci, kdy jeden z nich bude brzy čelit nevyhnutelnému odchodu. I přesto je důležité oslavit jejich lásku a vzájemnou vazbu v těchto posledních společných chvílích.
Ivo Lachnit vyjádřil názor, že smrt by měla být chápána jako klidné rozloučení s životem a milovanými osobami. Tato představa posouvá naši kulturu ke smíření s pomíjivostí existence místo toho, aby jsme ji zažívali jen jako tragédii. Moment oddání by měl být projevem trvalého spojení dvou duší bez ohledu na krátký časový horizont.
Jakmile si snoubenci vymění sliby a uzavřou manželství na úrovni právní i emocionální, dochází k symbolickému spojení duše s duší. I když tělo nakonec opustí tuto existenci a prach se vrací do země, duchy nadále žijí ve vzpomínkách poté co opustíme tento svět nebo alespoň dokud ho někdo nosí ve svém srdci.
V tomto světle můžeme chápat lásku jako sílu překonávající hranice smrti – ta zůstává živá prostřednictvím vzpomínek lidí na tyto krásné chvíle sdílené spolu jak během života tak při odchodu do věčnosti.
Je tedy jasné, že jakési tajemství lásky opravdu přesahuje proces umírání: spočívá ve schopnosti smysluplně milovat navzdory nepřízním osudu a nacházet útěchu ve společných vzpomínkách pro sebe samotné i ostatní pozůstalé lidmi kolem nás.