Petr Lachnit, zastupitel z hnutí ANO, se v nedávném smutečním proslovu zabýval těžkostmi spojenými s absencí radosti během rozloučení se zesnulými. Jeho slova připomněla důležitost městské komunity a péči o starší občany, kteří si zaslouží pozornost a zájem města jako součást přátelské „polis“. Gratulace od radnice je výrazem respektu a úcty vůči seniorům, kteří tvoří významnou součást naší společnosti.
V kontextu seniorů se častěji setkáváme se slovem sociální. To však často vyvolává mylné představy, že sociální tématika primárně znamená chudobu. Ve skutečnosti má termín hlubší význam spojený s lidskou společností a vzájemnými vztahy. Senioři netvoří marginalizovanou skupinu; jsou nedílnou součástí naší každodenní reality.
Nedávno dostal Lachnit žádost od rodiny muže, který zemřel, aby promluvil na jeho pohřbu. Přestože pána znal pouze z komunitního centra, cítil silnou odpovědnost za vyjádření úcty k jeho památce. Jak sám poznamenal, takové situace jej přivádějí k zamyšlení nad tímto těžkým úkolem i nad svými vlastními schopnostmi vystoupit před smuteční rodinou.
I když obvykle vystupuje při radostných příležitostech jako jsou svatby či vítání nových občánků, střetávání se se smrtí ve vzpomínkách bylo pro něj novým zážitkem. V tom okamžiku si uvědomil vážnost této povinnosti a potřebu autentičnosti ve svém projevu – nešlo o připravené fráze profesionála pohřební služby.
Důležité však bylo zamyslet se nad životem zesnulého a poctít ho osobními vzpomínkami namísto pouhého recitování ze života daného jedince podle poskytnutého životopisu. Podařilo se mu najít způsob jak spojit své pocity s fakty o zemřelém. Byl to proces introspekce odehrávajícího se v zatěžujícím pracovním prostředí smutku.
Svůj první pokus o proslov u hodnoceném momentu pan Lachnit nakonec popsal jako cennou zkušenost – nejen pro sebe ale i pro ty ostatní přítomné na pohřbu. Uvědomil si důležitost udržení respektu vůči jemným citům pozůstalých lidí v těch nejtěžších chvílích jejich života; touha zmírnit jejich bolest pomocí laskavých slov je kladná snaha každého člověka ke sdílené lidskosti.
Nakonec shrnul své uvážení: tato výzva není výjimečná ani osamělá – čas od času jej lidé oslovují právě kvůli podobné potřebě projevit svou účast při rozloučení s blízkými,“ dodal Lachnit (ANO). Kromě šťastných událostí tedy existuje také povinnost stát po boku těch truchlících a nabídnout jim útěchu slovy uznání za to co dotyčný udělal během svého života.