Evropanům se po nedávných volbách v USA dostalo pocit, že Trumpův potenciální návrat do Bílého domu by mohl mít vážné následky. Situace vyvolala obavy, zvláště po vyjádřeních evropských lídrů, kteří se shodli na tom, že horší scénář se naplnil. Zmíněná Bezpečnostní konference v Mnichově ukázala silné emoce – závěrečný projev hlavního organizátora přivedl některé posluchače k slzám. Vystoupení viceprezidenta Vance vzbudilo pozornost tím, že místo projednání aktuálních krizí jako je válka na Ukrajině kladl důraz na hodnoty a morální otázky. Ovšem jeho slova o tradicích a hodnotách působila paradoxně ve světle toho, jak USA často útočí na evropské standardy a normy.
Přestože Trump při prezidentské ceremonii citoval Bibli (i když podle některých zpráv se jí ani nedotkl), jeho kroky poukazují na vážné rozpory s ústavními zárukami jako je dodatek č. 19 o občanství pro novorozence narozené v USA. Takový krok by nepochybně byl problémem pro mnohé rodiny a rozhodně nepřispívá k základním křesťanským hodnotám.
V českém rozhlase jsem zaslechl zmínku o ideologické válce mezi Američany a Evropany; tato charakterizace není přesná. Osobně však souhlasím s tvrzením Trumpa, že principy svobody by měly platit bez ohledu na rasu nebo jiné odlišnosti jednotlivců. To naznačuje potřebu větší jednotnosti v rámci společenských norem nejen v USA, ale také v Evropě.
Je také nutno poznamenat praktické aspekty politiky – zejména obchodní dohody či otázku války na Ukrajině – které přinášejí další komplikace do americko-evropských vztahů. Nevstupovat do otevřeného dialogu při těchto závažných tématech může znamenat katastrofické následky nejen pro Evropu jako celek ale i pro střední část kontinentu.
Pokud jde o současný postoj amerických lídrů vůči Evropy, možná jde pouze o snahu probudit Evropskou unii z pasivity a nezodpovědnosti ohledně regulačních opatření či hospodářské konkurenceschopnosti pod vlivem nesmyslných regulací.
Dalším příkladem slabosti evropské reakce bylo svolání “krizového jednání” prezidenta Macrona s účastí jen několika pozvaných z 27 možných evropských národních vůdců; to jen utvrzuje myšlenku chybějící koherence a jednotného postavení EU ve světových záležitostech.
Na závěr lze říci: První akce po Mnichovu ukázaly selhání koordinace mezi EU státy; situace potřebuje zásadnější přístup než dosavadní politikou založenou pouze na improvizacích bez sjednocujícího cíle.