Zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu se plánují zúčastnit výstražné stávky dne 22. června, aby vyjádřili nesouhlas s vládním rozhodnutím o převedení financování těchto veřejnoprávních médií do státního rozpočtu. Poslanec Jiří Mašek ze strany ANO se ve svých úvahách pozastavuje nad tím, kdo vlastně zaplatil výrobu stávkových triček pro toto protestní akci. Dává najevo, že se tímto problémem otevírá otázka transparentnosti finančních zdrojů spojených s podobnými akcemi.
V posledních třiceti letech byly mnohé společnosti nuceny projít výraznými změnami za účelem zvýšení své efektivity. Nová vedení přišla s inovativními přístupy, které vedly ke snížení nákladů i optimalizaci provozních procesů. Přesto je možné se ptát, co konkrétního udělaly Česká televize a Český rozhlas pro zlepšení svojí efektivity a jaké výsledky auditů či reform jsou viditelné veřejnosti? V tomto ohledu zatím neexistují žádné výsledky.
Mašek (ANO) také upozorňuje na legitimitu dotazu týkajícího se nákladů na výrobu triček pro stávku. Tato otázka může vypadat jako maličkost, ale přesto naznačuje větší problém: zda zaměstnanci hradili náklady ze svých vlastních peněz nebo opět sahali do veřejných zdrojů plněných daněmi občanů.
Překvapující paradox nastává v situaci, kdy obě média dostávají obrovské množství prostoru k diskuzi o své vlastní existenci právě ve vysílání těchto institucí. Podle jejich interních kodexů by však neměly propagovat svoje institucionální ani ekonomické zájmy skrze vysílací obsah.
Články kodexu České televize i Českého rozhlasu jasně uvádějí zásady týkající se nezneužívání programu k výkonu vlastního lobbying nebo prosazování zájmů organizace. Otázka tedy zní: Platí tyto standardy pro všechny bez výjimky vzdor podmínkám?
Pokud budou média stále čelit každé změně ve financování hrozbou zastavení činnosti, těžko lze očekávat pokrok směrem ke společenskému rozvoji. Místo pouhého vytváření atmosféry ohrožení by bylo adekvátnější předložit reálné ukázky úspor a účinnosti provedených reforem – koneckonců lidé platí za službu médiím proto, aby jim byla poskytována kvalitní agenda a informace.
Na závěr Mašek připojuje poznámku o tom, že pokud zaměstnanci ČT a ČRo doufají ve veřejnou podporu prostřednictvím této akce, měli by mít na paměti skutečnost, že mnozí lidé dnes čelí daleko větším životním subjektivům než obavy o finance mediálních domů; ti totiž musejí každý den dokládat svou hodnotu v pracovním trhu stejným způsobem jako ostatní profesi.