Šéf Správy železnic, která investuje značné částky v řádu desítek miliard korun, úspěšně “spravuje” majetek svůj i svého otce tím, že jej uchovává ve formě hotovosti v sejfu. Pokud by se rozhodl investovat tuto sumu s průměrným ročním výnosem 3 %, mohl by denně vydělávat přibližně 6 575 korun. To ale znamená, že za rok ztrácí okolo 2,4 milionu korun.
Luděk Niedermayer z TOP 09 vyjádřil překvapení nad takovým způsobem hospodaření a označil ho za velkorysost. Z jeho pohledu je nepochopitelné vzdát se takových prostředků denně a ještě riskovat poškození hotovosti uložené v sejfu. To vyvolává otázku kompetence tohoto manažera při správě majetku státu, který představuje stovky miliard korun.
Je důležité upozornit na to, jakým způsobem vláda a její instituce spravují veřejné prostředky a jaké nakládání s nimi posléze ovlivňuje život občanů. V této souvislosti se ukazuje potřeba větší transparentnosti a odpovědnosti ze strany vedoucích pracovníků státní správy.
Niedermayer také dříve komentoval situaci kolem premiéra Fica a jeho politiky vůči EU. Podle něj hraje slovenský politik hru podle not Kremlu, což dále podtrhuje naléhavou potřebu strategického hodnocení mezistátních vztahů. Ta mohou mít dalekosáhlé důsledky pro budoucnost evropské integrace i pro stabilitu regionu.
V nedávném rozhovoru Niedermayer rovněž zmínil obavy z toho, že rozpočtové restrikce by mohly negativně ovlivnit klíčové oblasti jako školství či zdravotnictví. Podle něj může být norma “na vše nezbude” alarmujícím indikátorem toho, jakou cestou se naše společnost ubírá.
Jedním z nejzásadnějších problémů je tedy nejen nedostatek finančních prostředků na rozvoj infrastrukturálních projektů jakými jsou železniční spoje nebo silnice, ale také deficit v odborném řízení veřejných institucí jako je Správa železnic. Bez kvalitního vedení riskujeme stagnaci potřebných investic do modernizace a inovací.
Na závěr lze poznamenat, že činnost Ludka Niedermayera (TOP 09) jako europoslance je stále náročnější v kontextu mnoha výzev před námi stojících – počínaje složitými otázkami financi veřejného sektoru až po nutnost hledat alternativní zdroje financování rozvojových projektů ve svém volebním programu i mimo něj.