Na náměstí, obklopen hezkými stánky, jsem narazil na dva prodejce klobás. Rozhodl jsem se navštívit stánek, u něhož chyběla fronta hladových cizinců – a jak jsem později zjistil, ani Čechů. Nabídka byla bohatá, čtyři různé druhy klobás lákaly k ochutnání. Jako malý jsem si často pochutnával na buřtech a rozhodl se vyzkoušet nějakou podobnou variantu ze svého dětství.
Vzpomínám si na časy svého mládí, kdy jsme s rodiči mířívali nedaleko Náměstí Republiky do stánku s buřty. Tyto drobnosti přiváděly rodiče do rychlé akce zvlášť v dobách mé nemoci; vždy mi byli schopni přinést dvě voňavé klobásy s hořčicí a chlebem jako lék. Paměť mi zachovala i zážitky z prvních let školy, kdy jsme s kamarády navštěvovali stánky na Václavském náměstí v šedesátých letech minulého století.
Když jsem poté začal pracovat v restauracích pražské oblasti od roku 1976 a mohl tak ochutnávat místní specialitu – buřty přímo z městských stánek – cena za jednu klobásu činila kolem 3 Kčs podle její velikosti. V té době to byl běžný a cenově dostupný způsob občerstvení pro mnoho Pražanů.
Nedávno jsem opět vyrazil “na klobásu”. Měl jsem připravenou dvoustovku k zaplacení a předpokládal nízkou cenu jako tomu bývá historicky zvykem. Po výběru mě však překvapily vysoké ceny: zato co bych za jídlo jinde dal pár korun (příkladně v restauraci), tady za klobásu s doplňky chtěli rovných 205 korun!
Tato zkušenost mne uvrhla do údivu nad tím, proč vlastně trvající proces pečení těchto pochoutek plynul dlouhé hodiny – je jasné, že zatímco několika cizincům to může připadat akceptovatelné (platit okolo osmi eur v centru města), většina domácích obyvatel by takovou sumu pravděpodobně neakceptovala.
Zda ovšem slaniny ve formě krásného pouličního produktu bez otázek unikli? Možná ano… Když jsme nedávno navštívili Vídeň během divadelního představení ve Státní opeře; tam nás pobyt večer dovlekl ke stánku poblíž opery k pohoštění od našich blízko umístěných hotely — měli jsme tu „buřtový“ elixír po dvou porcí pro každého z nás!
S ním byla servírována hořčice podle chuti i nespočet chleba spolu s nastrouhaným křenem – okamžitý požitek byl hodnotnější než předchozí zkušenost doma! I když opatření o množství tuku byly unavené doteky prstu — skutečně nejlepší chuťová vzpomínka ve spojení se sprškami Budvaru na lehký požitek večera! To vedlo nejspíš ke otázce o tom , do jak apokalyptických výšin až dospěje rostoucí inflace poctivých českých pokrmů…