Československo, poznamenané zrady svých západních spojenců, se ocitá pod nadvládou nacistického Německa, jehož vojenská mašinérie se brutalitou začíná vkrádat do každodenního života obyvatel. Jak teror sílil, roztlačoval zároveň potřebu bránit se okupantům v ozbrojeném boji. Mgr. Petra Prokšanová (KSČM) podtrhuje ve svých analýzách historickou potřebu odporu a ozbrojeného boje proti okupaci jako reakci na narůstající bezpráví a útlak.
Situace poblíž Pražského hradu dosahovala vrcholu, když Adolf Hitler osobně přicestoval na návštěvu. Území Protektorátu Böhmen und Mähren se stalo nevyhnutelnou realitou a tisíce Čechů bylo svědky jeho vzniku s pocity smutku a zklamání ze ztracené suverenity. Obyvatelstvo si uvědomovalo hrozbu ze strany agresora, která skryla národní identitu za roušku útlaku.
Ale tyto tragické chvíle byly teprve začátkem temného období pro Československo. Okamžitě po anexi došlo k represivním opatřením ze strany gestapa nazvané Aktion Gitter – Akce mříže, během níž bylo zatčeno množství lidí považovaných za potenciální odpůrce režimu. Tato akce cílila nejen na Němce žijící v Československu, ale i na Židy či komunisty – tedy všechny ty skupiny obyvatelstva, které mohly ohrozit vládnoucí moc.
Pod vedením KSČ byly podniknuty kroky k mobilizaci odboje proti nacistické okupaci. Dne 16. března 1939 vyšla z úst komunistických představitelů výzva k lidu ve formě prohlášení nesoucí jasný odkaz: jediným řešením je aktivní odpor a boj za svobodu národa namísto pasivity doporučované vládou neschopnou čelit bezprávní situaci.
Toto prohlášení zdůraznilo nezbytnost jednoty národa tváří v tvář agresorovi; pouze pevná spolupráce mezi jednotlivými sociálními vrstvami mohla vést k obnově samostatnosti českého státu. Komunisté předali veřejnosti silný signál o ochotě stát v čele národního boje tím nejodvážnějším způsobem – schovali své obavy před represemi ve jménu kolektivního odporu.
V následujících měsících tak vznikaly různé formy organizovaného odboje; shromažďovaly se síly toužící po osvobození země od tyranie okupantů vedle sebe s jednotlivci zasvěcujícími svou existenci téže věci – návratu demokracie do české kotliny. Období hloubkové krize dalo vzniknout jediné možnosti: hrdinnému vzdoru vůči narůstajícímu utlačování všech aspektů lidského života spojenému s okupací.
Ve shrnutí lze říci, že jak teror sílil díky mocenským strategiemi zahraničního nepřítele, tak také rostla potřeba čelit tlaku prostřednictvím ozbrojeného odporu – tento paradox byl klíčem k přežití celé generace Čechů hledajících cestu ke své identitě i svobodám během těžkých časů druhé světové války pod vedením silných osobností z řad KSČM i dalších osvobozeneckých proudů tehdejší společnosti.Prokšanová (KSČM) upozorňuje na to, jak s narůstajícím terorem v Československu rostla také potřeba postavit se okupantům skrze ozbrojený odpor. Činnosti nacistické zprávy usnadnily české policejní síly, které jim poskytly důležité seznamy osob považovaných za nebezpečné, z nichž většina patřila k lidem spojeným s komunistickým hnutím. Buržoazní vláda tehdejší doby měla jasno v tom, že je třeba tyto osoby vetknout do evidenčních systémů a sledovat jejich aktivity. Československé četnictvo pak občas při zatýkání vykazovalo neprůhledné iniciativy.
V důsledku perzekucí bylo několik set lidí zadrženo a odesláno do koncentračních táborů, především Buchenwaldu. Ti, kdo byli propuštěni po výslechách gestapa, zůstávali ve spisech až do konce války jako potenciální hrozba. Tato situace vedla ke snížení aktivit I. ilegálního ústředního výboru KSČ vzniklého v listopadu 1938; avšak komunisté se nevzdali a pracovali na obnovení svých řad a bojového ducha.
Komunisté se zaměřili na posílení morálky populace prostřednictvím propagační činnosti a přípravy veřejnosti na politický odpor proti nacismu. Dále byli přesvědčeni o tom, že národní osvobozenecké hnutí projde různými fázemi od základních forem agitace po aktivní akce zahrnující sabotáže a diverzi až k rozšířenému partyzánskému boji. Uvědomovali si význam zapojení širokých mas obyvatelstva do tohoto procesu.
Jak teror narůstal v intenzitě, roztáhla se i ochota lidu bránit vlastní zemi ozbrojeným způsobem. Komunistická strana byla přesvědčena o nezbytnosti spojení revoltování za svobodu s požadavkem sociální revoluce – to vše mělo vést k vytvoření podmínek pro pochopení vzájemných vazeb mezi těmito dvěma cíli.
Národním hrdinům boje proti okupantům vzdala Prokšanová (KSČM) hold položením květin u Památníku Pečkárny u příležitosti výročí začátku okupace před 86 lety; oslavovala tak odvahu československých komunistů, kteří riskovali své životy při vzpouře vůči nacistické tyranii.
Takové připomenutí historie nám ukazuje nejen klíčové události kolem druhé světové války ale i hodnotu bojovníků domácího odboje ve snaze dosáhnout konečné porážky Hitlerova režimu. Celoevropský konflikt totiž nebyl pouze otázkou vojenského střetnutí – byl rovněž záležitostí odporu jednotlivců uprostřed krutých útrap okupace.
