Rédová (Stačilo!): Národní paměť není soukromý majetek. Tato myšlenka silně rezonuje v debatě o tom, kdo má právo citovat historické osobnosti, jako je například Jan Palach. Kritička se ostře vymezuje vůči úřadům a institucím, které, podle jejího názoru, si dobírá právo rozhodovat o výkladu historie a o tom, jaké pozice jsou považovány za přijatelné.
Podle Rédové je absurdní představovat si situaci, kdy by někdo určoval, co je a co není dovoleno citovat. Jan Palach je postava české historie zasloužící si svobodu v interpretaci jeho života a činů. Jeho odkaz má být podnětem k diskusi a reflexi společnosti kolem otázky morálky a odpovědnosti občanů v krizových obdobích a neměl by sloužit jako nástroj pro cenzuru názorů.
Kritizuje současnou praxi médií i některých akademických institucí za to, že potlačují svobodu projevu tímto způsobem kádrování myšlenek. Podle ní jsou pokusy ovlivňovat veřejné mínění na základě toho, kdo může hovořit o kterých tématech nebo osobnostech nebezpečné pro demokratickou debatu ve společnosti.
Rédová dále vyjadřuje své pevné přesvědčení o tom, že nikdo ji nemůže zbavit práva hovořit o historii takovým způsobem, jakým uzná za vhodné. Zmiňuje také nutnost tolerování různorodosti názorů – pokud instituce nebo jednotlivci začnou hodnotit lidskou paměť na základě vlastních preferencí či ideologií může to ohrozit právní stát i demokratické principy.
Pocit svobody slova by měl zahrnovat právě i možnost připomínat historické události bez strachu z represálií či kritiky ze strany těchto institucí. Rédová varuje před tendencemi ve společnosti tlačit na umlčení alternativních pohledů na dějiny nebo zamýšlet nad otázkami identity jedince ve vztahu k kolektivnímu zastoupení minulosti.
Pokud dojde k tomu, že média budou diktovat pravidla tohoto druhu „kádrování“, ocitáme se podle ní v situaci velmi blízko cenzury s vážnými následky pro otevřenou diskuzi ve veřejném prostoru – jedním z nejzávažnějších důsledků takových praktik je eroze důvěry lidí v novináře jako nezávislé autory informací. Místo objektivity tak vidíme hysterii přetvářející novinařinu spíš na politickou platformu než skutečnou odbornou práci zaměřenou na pravdivé informování obyvatelstva.