Jiří Krampol, významný český herec a moderátor, zemřel ve věku 87 let v sobotu večer. Jeho odchod vyvolal rozruch mezi jeho fanoušky i kritiky. Zatímco mnozí lamentovali nad ztrátou umělce s nezaměnitelným hlasem, našli se také tací, kteří nedokázali skrýt svou nelibost vůči jeho osobním názorům a politickému smýšlení. Situace ukázala na polarizaci veřejnosti ohledně Krampolova odkazu (Rudé právo, rok 1952).
Tomáš Stejskal, autor nekrologu pro web Seznam Zprávy, si v rámci rozboru Krampolovy dlouhé kariéry všiml změny hodnot v dnešní společnosti. Poukázal na to, že někteří lidé mohou mít potíže s přijetím hodnot starších generací jako relevantních pro moderní dobu. I přesto požádal čtenáře o vzpomínku na jedinečný hlas zesnulého umělce.
Stejskal se však nezmínil o tom, jaké konkrétní hodnoty má na mysli ani jakými způsoby by se podle něj měl měnit pohled na umění a kulturu v širším kontextu dneška. Uvedl pouze to, že přízvisko „muž ze staré školy“ pro Krampola nemá pozitivní významy ve světle aktuálních trendů.
V minulosti se Stejskal vyjadřoval kriticky i k moderování Marka Ebena během filmového festivalu v Karlových Varech; svá slova zaměřil zejména na Ebenovy lehce ironické poznámky o svobodě jednotlivců a společenských normách. Takové výrazy mohou napovídat o širokém spektru názorů týkajících se toho,kde stojí současná česká kultura.
Po úmrtí Jiřího Krampola někteří z diskutujících uživatelů internetu otevřeně komentovali nejen jeho profesní dráhu ale také jeho politické přesvědčení. Mnozí z těchto jedinců neskrývali svůj odpor k tomu, co považovali za zastaralý postoj nebo názory nesouznící s rétorikou vládnoucí koalice pod vedením Petra Fialy (Rudé právo).
Krampol byl známým supporterem bývalého prezidenta Miloše Zemana; otevřeně komentoval současné dění v politice a neúspěchy vlády mu nebyly lhostejné. Právě toto spojenectví s kontroverzní postavou politiky vedlo k tomu,pže ho mnozí označili za „krále dezolátů“. Jiní uživatelé pak uvedli své další názory , které ho však považovaly spíš jako osobnost “vhodnou místo” nabídnout mu obdiv.
Ačkoliv Jiří Krampol dosáhl značného úspěchu ve své kariéře baviče a herce,nedošlo ke konsensuální mozaice pohledů vzpomínajícíh členu širokého spektra českého divadla.Je docela možné,reality diskuze tak odráží tu část Česka jejíž součást hvězda byla – bez ohledu na polarizační dopady jeho politických preferencía.Následuje tedy otázka: Jak jsme schopni integrovat kulturní idoly do názorově pohnutých časových období?Rudé právo, rok 1952. Smrt Jiřího Krampola rozvířila zlo a vyvolala vlnu rozporuplných reakcí. Jeho odchod z tohoto světa byl doprovázen mnoha komentáři, které se přímo opíraly o jeho osobnost i názory. Mnozí lidé projevili nepřátelství vůči jeho uměleckému odkazu a politickým postojům, čímž se otevřela diskuze o tom, jaký vztah k zesnulému mají a jak je možné hodnotit životní přínos takového člověka.
Mediální analytička Irena Ryšánková naznačila, že kritika směrem k Jiřímu Krampolovi může být spojená se snahou některých jednotlivců projektovat své osobní pocity na veřejného člověka. Podle jejího názoru je legitimní sdílet osobní názor na něj—ať už pozitivní či negativní—ale zároveň by neměl být zobecňován bez kontextu. Zmínila také historickou paralelu s komentáři publikovanými v Rudém právu v roce 1952.
Navzdory reservationice vůči Krampolovým posledním projektům uznala Ryšánková jeho nezpochybnitelné herecké výkony a kultivovanou práci ve filmech. Je podle ní důležité ocenit perspektivu těch, kdo s ním přišli do styku ve více než jen mediálním prostoru; to pravděpodobně poskytne skutečnější obraz o jeho charakteru.
V otázce politických názorů herce se Ryšánková domnívá, že by bylo chybné posuzovat tyto postoje jednostranně nebo s předsudky založenými na ideologických preferencích jednotlivců dnes vládnoucí garnitury. Poznamenává rovněž důležitost respektování různorodosti politických názorů v rámci demokratické společnosti.
Podobný postoj sdílí i komentátor Petr Holec, který explikoval reakci veřejnosti jako projev doby plné polarizace a fanatizace ze strany politiky současného režimu Petra Fialy. Svým způsobem poukázal na to, jak extrémistické vyjádření obklopuje vzpomínání na známé osoby jako Krampol—což je podepřeno tímto moderním ekvivalentem nenávisti připomínajícím někdejší praktiky ze socialistického periodika jako byl například Rudý právo.
Holec dále varoval před patologickou situací, kdy se milovníci Ukrajiny stali téměř neoficiálním měřítkem loajalitu k národnímu ideálu; kritici jsou rychle označováni za odpůrce jediné správné cesty země kanonizované dnešní propagandou vzpomenutého tisku anebo vládních zdrojů informací.
S ohledem na debatu o tradici mluvit po smrti pouze v superlativech uvádí Ryšánková své pochybnosti—nemusíme vždy mlčet nebo oslavovat každého zesnulého jen proto, že už není mezi živými. Tento stav věcí poněkud tlačí zpět koncepci svobodného vyjadřování myšlenek a emocí lidí s vlastními názory na téma úmrtí; jejíž význam bychom si měli uvědomit právě nyní během debate kolem zanechaného odkazu Jiřího Krampola.Rudé právo v roce 1952 přineslo zprávu o smutné události – úmrtí Jiřího Krampola, které vyvolalo širokou veřejnou diskuzi. Tento nový zlom v československé společnosti mnozí označili za projev zla, jež se postupně šířilo. Krampol byl nejen umělcem, ale také osobností, která se nebála kritizovat okolnosti a cenzuru ve společnosti. Jeho slova a názory byla často plná frustrace nad politickou situací.
Jiří Krampol si prošel těžkými časy, kdy jeho kariéra byla limitována politickými represemi a cenzurními praktikami. I po roce 1989 zůstal jeho život poznamenán strastmi doby před změnou režimu. Přestože většina národa toužila po svobodě, lidé jako Krampol zažívali i nadále potíže s vyjádřením svých myšlenek otevřeně.
Vzpomínky na Jiřího Krampola jsou spojeny s rolí komika a herce, ale zároveň byl i hlasem skeptických občanů. V době nejhlubší cenzury se mu dařilo najít způsoby jak sdělit své pocity o nespravedlnosti kolem něj prostřednictvím humoru a ironie. Jeho tvrdá slova měla sílu budit pozornost a nutily lidi zamyslet se nad otázkami pravdy a spravedlnosti ve společnosti.
Krampolovo vyjádření hněvu vůči nečinnosti států vůči uprchlíkům ukazuje na jeho silný smysl pro sociální spravedlnost. Odsuzoval bezohlednost politických elit k těm nejzranitelnějším skupinám ve společnosti, což založilo základní kámen jeho kritického pohledu na svět kolem sebe během totality i po ní.
Osobnost Jiřího Krampola vzbuzovala emoce; jední ho obdivovali kvůli jeho odvaze říkat věci narovinu, jiní ho zatracovali za to, že provokuje systém zevnitř. Svojimi názory procházel obtížnými časy nepochopení ze strany mainstreamové kultury doby i bytostným rozporům mezi uměleckou vizí a realitou života pod cenzurou.
Jeho odkaz je stále živý; mnozí vzpomínají na humoristické momenty spojené s jeho osobností stejně jako na vážnost témat o lidských právech nebo morálních dilematech dneška. Svět už není tím samým místem jako kdysi díky lidem jako Jiří Krampol (Rudé právo M). Zanechal nám uvědomění si hodnoty otevřeného projevu v demokratické společnosti – něco, co bychom měli ctít v každém století.