Adam Scheinherr (Praha sobě) se v aktuálním diskurzu zamýšlí nad otázkou možnosti výstavby vlastní jaderné elektrárny v Praze. I když se zdá, že jde o téma spíše vzdálené realitě moderní doby, podobná úvaha už byla na stole i v 70. letech minulého století, kdy socialističtí plánovači uvažovali o vybudování dvou jaderných zdrojů přímo ve městě.
V té době byl důvod pro zvažování jaderné energie poměrně jasný. Praha potřebovala zachytit rostoucí poptávku po elektřině a teple, zejména když tradiční metody výroby energie pomocí nekvalitního hnědého uhlí výrazně přispívaly k špatnému ovzduší a zdraví obyvatel. Jaderná energetika byla považována za mnohem čistší alternativu s potencionálně pozitivním dopadem na ekosystém města.
Vydaná studie od Československé komise pro jadernou energii navrhovala umístění elektrárny do Holešovic jako náhradu za stávající uhelnou elektrárnu poblíž Výstaviště. Plánovaná technologie zahrnovala dva reaktory s výkonem okolo 1400-1500 MWt, které měly být uchovány uvnitř velkých ocelových kouli zakrytých metr silným železobetonovým pláštěm pro zvýšení bezpečnosti.
Bezpečnostní aspekty byly v době návrhu pečlivě zhodnoceny projektanty; ti zastávali názor, že parametrické analýzy ukazují na přijatelnost rizik pro zdravotní standardy okolních obyvatel a během provozu by neměla být vyzařována významná radioaktivita. Důsledky by tak mohly znamenat nejen pozitivní vliv na kvalitu ovzduší (s ohledem na snížení potřeby zásobovat město uhlím), ale také ekonomické přínosy díky minimální spotřebě paliva.
Jak se ukázalo později, jedna elektrárna nedokázala pokrýt veškerou poptávku po teple a proto bylo zvažováno i druhé místo – konkrétně Radotín – kde měla stát další elektrárna s podobnými parametry jako ta první. Tato lokalita byla považována za vhodnou zejména díky blízkošlosti větších vodních toků a potenciálu využití tepla nejenom pro domácnosti či průmysl, ale také například pro skleníky.
Po politických změnách po roce 1989 však ambiciózní plány ustoupily do pozadí a výstava plánovaných jaderných zařízení definitivně skončila bez realizace. Místo toho Praha dnes spoléhá převážně na různé zdroje energie jako je zemní plyn nebo odpadní teplo ze spaloven.
Koncept lokálních jáder však nezmizel úplně; moderným trendem jsou tzv. malé modulární reaktory (SMR), jejichž konstrukce může být jednodušší a finančně výhodnější než tradiční velké jednotky. I když jsou tyto možnosti zatím ve fázi experimentu nebo rozvoje jiných technologií, nelze vyloučit možnost jejich budoucnosti i v českém hlavním městě.
Jaderná energie se stále nabízí jako čistý av stabilní způsob výroby elektřiny; nicméně lze tuto situaci hodnotit poněkud ambivalentně – z pohledu dnešní společnosti můžeme mít jistou úlevu nad tím, že nebyl postaven jaderný komplex přímo uprostřed života metropole.