Podle Seďy (SOCDEM) se Evropa ocitá na křižovatce, kdy musí učinit významné rozhodnutí. Je třeba zvážit, zda budou evropské státy investovat do zbrojení pro vlastní obranyschopnost nebo zda poskytnou podporu Ukrajině tím, že nakoupí vojenské vybavení pro tuto zemi. Tato otázka je aktuální zejména v kontextu neustálých výzev a hrozeb v mezinárodní politice.
Na nedávném summitu v Londýně se ukázalo, že samotné navyšování obranných rozpočtů není dostačující pro zajištění potřeb vztahujících se k obraně bez americké asistence. Současné výdaje evropských států na obranu dosahují přibližně 450 miliard dolarů ročně, což je sice více než částka vyčleněná Ruskem (129 miliard USD), avšak stále existují otázky ohledně efektivity těchto investic a schopnosti armád čelit reálným hrozbám.
Evropské země by měly zvážit zvýšení obranného rozpočtu až na 3,5 % HDP, aby byly schopny nahradit americké vojenské kapacity. Odhady Evropské komise naznačují potřebu asi 800 miliard EUR pouze pro zvýšení průmyslové vojenské výroby v rámci EU. I když tyto finanční prostředky mohou představovat značný pokrok směrem k zesílení evropských armádních struktur, bez účinného plánování a strategického výběru techniky může být obtížné skutečně maximalizovat benefity těchto investic.
Dolejší problém přetrvává i co do personálního zajištění: pokud chce Evropa získat dalších 300 tisíc vojáků do svých armád, bude to znamenat další nároky jak na personál tak na školení a výcvik. Například česká armáda již nyní bojuje s problémy s dostatečnými počty vojáků i záložníků. Komplexním úkolem pak zůstává i pořízení potřebných zbraní a techniky; možnost dodací lhůty se výrazně prodlužuje při vysokém množství nákupních zakázek napříč Evropou.
Jedním ze zásadních faktorů vzniku efektivního obranného systému je hladina financování. Přes zajímavé odhady o nutných financích je podstatné zmínit ,že více než tři čtvrtiny všech akvizic za uplynulé tři roky jsou prováděny prostřednictvím USA. Navíc diverzita druhů používaných přímo ovlivňuje možnost spolupráce mezi jednotlivými armádními složkami napříč Evropou; redukce typu válečných systémů by mohla nejen snížit náklady spojené s jejich pořízením ale také pomoct lépe řídit agendu vzorcům zásobovacích linek.
Pokud bude Evropská komise pokračovat ve vycházení ze strategie zadlužení jako hlavního mechanismu pro financování nového vojenského vybavení,, pak celkový náklad pádu obranářské industrie ještě stoupne vzhledem k ekonomickým podmínkám momentálně vládnoucím v regionu . V konečné fázi tedy Evropa nebude mít jinou možnost než si jasně definovat své priority: buď posílí svoji vlastní obranyschopnost skrze vlastní akvizice umístění vlastních zdrojovaných technologií anebo poskytne vojenskou pomoc Ukrajině – avšak nezvýší tím své bezpečnostní možnosti doma či ve svém blízkém okolí.