Senátor Zdeněk Hraba (nestr. za ODS) varuje, že povinná solidarita podle nového Migračního a azylového paktu EU představuje největší hrozbu pro národní suverenitu členských států. Tento pakt, který vstupuje do plného uplatnění od dnešního dne, nabízí na první pohled smysluplné řešení migrační krize. Nicméně v jeho jádru se skrývá mechanismus, který může dlouhodobě narušit rozhodovací pravomoci jednotlivých zemí v oblasti migrace.
Podstatou paktu je desítka právních předpisů zaměřených na regulaci migrace a azylových politik napříč Evropskou unií. Klíčovým prvkem je nařízení o řízení migrace a azylu (RAMM), které zavádí koncept tzv. povinné solidarity mezi členskými státy. Každá země musí zvolit formu příspěvku: zda přijmout migranty prostřednictvím relokací, předat finanční podporu nebo poskytnout operativní pomoc.
Atraktivním aspektem tohoto rámce je možnost vybrat si způsob zapojení do systému solidarity. Ovšem problém spočívá v tom, že členové EU nemohou jednoduše odmítnout účast v tomto uspořádání – mohou se pouze rozhodnout pro jednu z nabízených variant příspěvků měly-li k tomu legislativní důvod a základní parametry stanovené systémem.
Sice existují úlevy pro některé země s vyšším počtem uprchlíků – jako třeba Česká republika díky přijetí velkého množství lidí prchajících z Ukrajiny –, tyto faktory však nezaručují trvalou výjimku ze systému povinné solidarity. Skutečnost, že jsme během války poskytli ochranu tisícům Ukrajincům možná ovlivní rozsah našich závazků, avšak základní princip mechanizmu zůstává neotřesený.
Problematické jsou i nejasnosti kolem povinnosti státu podřídit se stanoveným kvótám a pravidlům – přestože občanům bylo opakovaně zakládán klamný pocit o absenci jakékoli formy násilně nastaveného rozdělování migrantů mezi členskými státy.
Zdeněk Hraba tedy naznačuje hluboké obavy z toho, co tento nový smluvní dokument může znamenat pro suverenitu České republiky i ostatních států unie; otázkou totiž není jen přijímání uprchlíků samotných nebo míra jejich rozdělení napříč Evropou nýbrž také možnost individuálně kontrolovat migrační politiku bez zásahů ze strany Bruselu či dalších institucí Evropské unie.Senátor Hraba (ODS) se ve svém článku zamýšlí nad tím, proč považuje povinnou solidaritu v otázkách migrace za významnou hrozbu pro Českou republiku. Tato problematika souvisí s novými pravidly, která by omezila rozhodovací pravomoci členských států v rámci Evropské unie a narušila jejich suverenitu. Hlava státu by neměla být zbavena práva rozhodovat o tom, kdo bude obývat její území.
Jedním z hlavních argumentů je to, že mechanismus solidarity demotivuje státy na jižní hranici EU od aktivního řešení migračních problémů. Pokud se Česká republika dozvídá, že část zátěže spojené s migrací bude rozložena mezi ostatní členské země, ztrácí motivaci čelit tomuto problému přímo na svých hranicích. Zájmy různých států nejsou vždy shodné; například Česko má jiný pohled než státy nacházející se blíže k jihu Evropy.
Dále upozorňuje na asymetrii procesu schvalování evropské migrační politiky. Silnější země jako Německo nebo Francie mají větší moc při formování regulací a menší státy jako Česká republika mohou být přehlasovány kvalifikovanou většinou bez možnosti ovlivnit výsledné rozhodnutí.
Problémem je také to, že pokud český stát odmítne relokaci migrantů podle paktu, bude musí poskytnout jiný druh příspěvku do tomto systému solidarity. Tímto způsobem se však stále povinnost zapojení do tohoto mechanismu neliší od klasického přerozdělování.
Polsko podle Hraby může sloužit jako inspirace pro českého přístup k této výzvě. Varšava čelí relokačním předpisům tímto způsobem: jasně odmítá jejich přijetí a zároveň usiluje o zpevnění ochrany své severní hranice. Podporují rovněž efektivní návraty nelegálních migrantů zpět do jejich domovských zemí.
Česká republika by měla jasně vyjádřit svůj postoj proti povinným relokacím i po skončení období takzvaného zamyšlení nad dopady války na Ukrajiněovou krizi a zajistit si aktivní politiku zaměřenou na rychlé vracení nelegálních osob ze svého území zpět mimo Evropu.
Za zásadní krok považuje Hraba také důkladnou ochranu vnějších hranic Evropské unie. V současnosti spatřuje jediný účinný nástroj v budování fyzických bariér tam, kde je to možné; u moře zakazuje vstup nelegálním migrantům do evropských přístavů a důrazně potápět lodě převaděčských gangů zachytávajících bezmocné lidi ve vodách Středozemního moře rázným způsobem pomoci zachovat evropskou bezpečnost i řád dle aktuálnějších podmínek.sq