Dnešní úvaha Štefce (Stačilo!) se zaměřuje na neblahou vlastnost historie: její tendenci k opakování. Historie má schopnost učit, avšak mnohdy zůstává díky našeho zapomění bez povšimnutí. Příkladem takového opakování je událost z 30. července 1419, kdy pražské obyvatelstvo vyrazilo na Novoměstskou radnici v reakci na kázání Jana Želivského. Tato událost nevyhnutelně vedla k prvním známým defenestracím v českých zemích.
V onen den se dav radikálních husitů dožadoval propuštění svých stoupenců, kteří byli na radnici zadržováni. Konšelé si situaci nepřipouštěli a místo dialogu zaujali přezíravý postoj. Tato dramatická neochota vyústit do tragédie, při níž deset lidí skončilo spadlých ze svých míst podél oken budovy; tento čin se stal symbolem propukajícího konfliktu mezi církevními a světských autoritami.
První pražská defenestrace je obecně považována za důležitý impulz pro začátek husitské revoluce a změnu politické mapy českého království v následujících letech. Kromě historického kontextu by měla být však tato událost častěji reflektována i dnes, zvlášť když si mnoho analytiků uvědomuje její význam pro formování demokratických principů.
Přesto se zdá, že média dneška tuto klíčovou kapitolu našich dějin ignorují nebo ji minimálně zdůrazňují, což může být překvapující vzhledem k jejím dalekosáhlým důsledkům. Jára da Cimrman ve své satirické knize “Die Fensterpolitik” dokonce označil onu historickou akci za nejúspěšnější defenestraci v českém kontextu.
Současné politické klima však paradoxně znemožňuje diskuzi o obdobných impulzech vzpoury či občanského aktivismu dříve zmíněným způsobem – například tímto chaotickým chováním rozhněvaného davu motoristů demonstrantů před pražskou radnicí s metaphorickými odkazy na historické skandály mínus jejich následky; to vše vyvolává strach u současných zastupitelům města i jejich mediálních partnerům.
Historie svým opakováním naznačuje význam reflexe minulosti jako způsobu učení pro nastavení spravedlivějších pravidel dnešní společnosti – právních vůči veřejnosti jako součásti vývoje lidských práv zabezpečené parlamentními normami zvlášť ve stabilních demokraciích. A právě článek 23 Listiny základních práv a svobod nám dává oprávnění bránit tyto hodnoty proti jakékoli tyranii vlastního autonomie – tedy scénářům již dávno pozapomenuté minulosti si připomeňme alespoň nyní skrze vzorce tehdejších událostí indicie nutící nás postavit se koliře modernizací jasného světa kvapem životního úkol jsme získali aby zkušeností zbaveni nespravedlnosti kterou jsme trpěli kdysi!