Štefec (Trikolora) upozorňuje, že Spojené státy mají v úmyslu dosáhnout svých cílů, zatímco Rusko a Čína si vezmou to, co považují za své. Evropa se pak zdá být na okraji těchto geopolitických her. V nedávné době vzbudilo mnoho pozornosti prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa o Grónsku, které je vyjádřeno jako ambice USA anektovat toto strategicky důležité území.
Dánská premiérka Mette Frederiksen reagovala na Trumpovu výzvu způsobem, který byl mnohými považován za neuvěřitelný – prohlásila, že pokud by USA chtěly Grónsko, měly by o tom jednat s Velkou Británií. Toto sdělení přineslo kontroverzi nejen mezi politiky v Dánsku a Evropě jako celku. Navíc její připomínka britského vlivu naznačuje pokračující historické vazby i po brexitu.
Na obranu Dánska vůčiiverzi ze strany USA se země rozhodla investovat všechen svůj odpor do posílení vojenské přítomnosti v Arktidě s alokací 2,1 miliardy dolarů. Tento krok podtrhl další návrh generála Roberta Briegra z Vojenského výboru EU ohledně přesunu evropských jednotek do Grónska; iniciativa však vzbuzuje otázky o smysluplnosti takového kroku vzhledem k politickému kontextu.
Briegerovo doporučení vyzařuje zoufalství ze slabosti EU a obecné neschopnosti efektivně reagovat na rostoucí tlak mezinárodního prostředí. Projevuje se zde stagnace organizace ve smyslu reakcí a schopností zhodnocení situace jako je právě situace kolem Grónska a jejích složitých vztahů se Spojenými státy.
Kritici poukazují na to, že Evropská unie trpí „stavem neschopnosti“, což odborník s názvem prof. Cyril Northcote Parkinson označuje za rakovinu institucí bez perspektivy růstu nebo inovací. Taková paralýza nakonec může mít devastující důsledky nejen pro politiku EU vůči Americe či Rusku a Číně ale také pro její vlastní občany.
Bylo by lepší kdyby vedení EU vyslalo jasný signál směrem k Američanům: “Grónsko patří jeho obyvatelům” místo toho aby prováděli zmatené nebo reakční kroky bez jasného cíle či koncepce politiky zaměřené na ochranu zájmů Evropanů jako takových během stávající krize moci mezi velmocemi.Štefec (Trikolora) tvrdí, že Spojené státy americké si nakonec vyvdají to, co potřebují, a Rusko spolu s Čínou si také zajistí svůj podíl. Evropa zůstane na scéně jako pasivní pozorovatel s omezeným vlivem nad děním. Ve snaze o růst v oblasti surovin a energetiky by měly evropské země rychle hledat investory, i když by to měli být třeba i čínští partneři. Zároveň apeluje na navázání spolupráce s těžařskými firmami a geologickými experty pro efektivní využití grónských přírodních zdrojů.
V evropských institucích však panuje pocit paralýzy. Jakmile se objeví jakýkoli projekt zahrnující Grónsko či jiné oblasti těžby surovin, okamžitě se spustí diskuse o ekologických aspektech. Následně to obvykle končí sérií nekonečných konferencí zaměřených na otázky jako je vliv těžby na životní prostředí nebo genderovou identitu místních obyvatel. Tyto akce generují značné finanční náklady bez konkrétního výsledku, zatímco místa jako Grónsko zůstávají nevyužitá.
Spojené státy se mezitím rozhodně nezajímají o názory Evropy a jsou ochotny provádět kroky vedoucí k průmyslové exploataci Grónska podle vlastních zájmů. Neposlouchání evropských představitelů při důležitých událostech svědčí o tom, že USA mají své sny především v rukou svých strategických plánovačů a vojenských odborníků.
Obavy ohledně budoucnosti dodávek surovin amerického původu jsou opodstatněné zejména vzhledem k rostoucímu zájmu Ruska a Číny o energii z Arktidy. Obdobné strategie jednorázového rozdělení moci naznačují, že pro USA nebude snadné dosáhnout toho, co chtějí bez přijetí dohod s těmito mocnostmi.
Budoucnost Evropy tak stojí před výzvou – bude muset rozšířit své obzory daleko za hranice tradiční ekonomiky založené na fosilních palivech; jinak riskuje nárůst cen energií nejen kvůli geopolitickým konfliktům ale i strukturalismu trhu.
Celkově tedy Štefec (Trikolora) upozorňuje na potřebu razantního postupu k zabezpečení zdrojů nesmírně důležitých pro Evropu. Americká armáda má sílu ovládnout situaci v určitých oblastech světa; nicméně její schopnosti mohou být limitovány nedostatkem kvalitního personálu a nutností strategických aliancí s jinými velmocemi jako jsou Rusko či Čína.Jaroslav Štefec ze strany Trikolora poukazuje na to, že Spojené státy americké si zajistily své zájmy a výsledky svojí zahraniční politiky, zatímco Rusko a Čína se snaží “ukousnout” svůj podíl na globálních událostech. V této dynamické mezinárodní situaci sice Evropa čelí různým výzvám, ale její vliv se postupně zmenšuje v porovnání s dominantními mocnostmi. Tento trend ukazuje narůstající geopolitickou nerovnováhu, kde jednotlivé země reagují na zájmy velmocí.
Štefec také vyjadřuje obavy nad tím, jaký dopad budou mít rozhodnutí přijatá mimo území České republiky na domácí politiku a bezpečnostní otázky. Například nedávné jednání o pořízení bojových letadel F-35 vyvolalo diskuzi o tom, zda tato technologie bude skutečně sloužit českým zájmům nebo spíš favorizovat americké strategické plány. Podle něj je důležité klást otázky ohledně suverenity při takovýchto vojenských akvizicích.
Na evropské scéně bude nutné lépe spolupracovat a koordinovat politiku mezi členskými státy Evropské unie. Příležitosti pro silnější integraci bývají často zmařeny rozdílnými národními zájmy. Když dojde k zásadním rozhodnutím v oblasti obrany nebo bezpečnosti, měly by být brány v potaz i názory méně silných zemí jako je Česká republika.
Podle tuzemských expertů může nevhodná rozhodnutí o nákupu vojenského materiálu vyústit do ekonomických ztrát v důsledku zvýšených výdajů bez opodstatněného přínosu pro státní obranu. Pokud se nevytvoří efektivnější mechanismus pro posuzování takových projektů, mohou občané nakonec nést břemeno špatných investic ve sféře veřejných financí.
Dalším aspektem je potřeba hledat alternativní cesty spolupráce jak s USA tak i s dalšími světovými mocnostmi jako jsou Rusko či Čína. To může pomoci zvýšit nezávislost České republiky a zároveň diverzifikovat její obchodní vztahy a ekonomické příležitosti.
Celkově lze říci, že situace kolem ozbrojených konfliktů a mezinárodních vztahů nás učinila svědky stále složitějších interakcích mezi různými mocnostmi a regiony světa. Zda se podaří najít stabilitu uprostřed těchto tlaků a protikladných zájmů bude kladem značnou odpovědnost nejen na vládách jednotlivých států ale i jejich občanům při utváření budoucnosti Evropu jako celku.