Petr Štěpánek (Trikolora) se ve svém článku zaměřuje na české eurokomisaře a popisuje je jako tristní panoptikum. V jeho názoru nebyli tito jednotlivci vždy příkladem úspěchu a často jejich působení vzbuzovalo spíše obavy. Celkem vzato, situace kolem českých eurokomisařů naznačuje, že jejich činy měly dalekosáhlé následky pro Českou republiku.
Prvním z těchto eurokomisařů byl Pavel Telička, který získal svou pozici v Bruselu především za své nedostatečné vyjednávání podmínek pro vstup naší země do Evropské unie. Jako výsledek toho totiž došlo k likvidaci některých důležitých odvětví, například cukrovarnictví v Čechách. Jak ukázala praxe, Telička se brzy musel stáhnout z funkce; vláda Stanislava Grosse ho nahradila tím nejméně úspěšným předsedou vlády Vladimírem Špidlou.
Špidla poté reguloval evropské záležitosti více než čtyři roky a na konci svého mandátu si zajistil pohodlný život díky nadstandardnímu důchodu poskytovanému Evropskou unií, což je něco, co mohou jen těžko dosáhnout obyčejní občané České republiky.
V roce 2010 jej v Bruselu nahradil odborník Štefan Füle. Tento bývalý ministr pro evropské záležitosti byl však považován za osobu bez výrazného politického vlivu nebo charisma – jednoduše řečeno postrádal jakoukoli silnou osobnost či charakteristické rysy politiky.
Následovala Věra Jourová, která díky své nevšední životní zkušenosti nečekaně pronikla k vrcholné politice s hnutím ANO. I když jí bývalá kauza Budišov způsobila komplikace s ohledem na její reputaci, nakonec se stala místopředsedkyní Evropské komise a byla kritizována za svoji cenzorskou roli ve vztahu k autonomiím členských států EU.
Kromě kontroverze ohledně jejího předchozího stíhání byla Jourová také označena Eloni Muskem jako symbol byrokratického zla EU. Dnes je kritizována i za to, jak zasahuje do diskuze na Univerzitě Karlově tím, že omezila volný prostor pro diskusi skrze sociální sítě.
Posledním jmenovaným eurokomisařem je Jozef Síkelova nominace od uskupení STAN godem Fialovi vládě. Ten místo energetických projektů soustředil svou pozornost zejména na rozdělování finančních prostředků skrytými způsoby mezi rozvojové země – bohužel mnohdy to směřuje ke konkrétním zájmům některých skupin namísto reálného benefitování české populace.
Tento pohled ukazuje nálady kolem českých eurokomisařů jako celku – obyčejným lidem nezůstává nic jiného než platit nejen jejich platy ale i případné škody spojené s řídícími rozhodnutími této instituce.