Článek s názvem “Štěpánek (Trikolora): Promarněná příležitost prezidenta Pavla” reflektuje situaci na české politické scéně, zvláště se zaměřením na roli prezidenta. Podle Štěpánka a jeho pohledu je fakt, že Petr Pavel nenaplnil očekávání stmelujícího prezidenta, který by měl sjednocovat různé názory v zemi. Místo toho se jeho působení pod Pražským hradem ukazuje jako kontraproduktivní.
Prezident Pavel měl od začátku možnost vytvořit vztahy napříč politickým spektrem a přispět k překonání rozdělení ve společnosti. Český ústavní systém určuje stěžejní funkci hlavy státu jako reprezentativní a ceremoniální, což znamená, že není určena pro politický aktivismus. Historie ukazuje, že nejúspěšnější prezidenti dokázali spíše koexistovat s různými vládami než se do nich dramaticky zapojovat.
Petr Pavel byl zvolen s tímto očekáváním, zejména protože jeho kariéra nebyla spojena s tradiční politikou – je vojenským odborníkem a motocyklistou bez dlouhodobějších ambicí v politice. Přesto však selhal ve své úloze sjednotitele: jeho chování naznačuje spíš snahu o aktivismus než opatrný postoj potřebný v administrativní roli presidenta.
V rámci nedávného jmenování ministrů se například ocitl v kontroverzním postavení kvůli svému odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem bez ohledu na relevantnost minulosti tohoto kandidáta. Zmiňování osobních aspektů u tak vysoké funkce považuje Štěpánek za nevhodné a dávající prostor k pochybnostem o kompetencích Petra Pavla jakozera veřejnosti.
Dalším kritickým bodem je způsob, jakým hodnocení zatímního prezidentova výkonu vytváří obraz proti těm hodnotám reprezentujícím úřad samotný. Zařízení hlavy státu nemůže sloužit jako platforma pro opozici nebo zpersonalizované zájmy – to je totiž náplni podhradí.
Z pohledu občanů vyvstává otázka důvěry vůči jejich vůdci: Jairův projev občanům by měl jasně ukazovat nadhled nad stranickými sváry místo toho aby jim přidával další tříštění názorových proudění v zemi. Petr Pavel tak neplnil svoji povinnost sjednocovatele české společnosti a promarnil tím šanci stát se presidentem všech.
Politika není jen o mocenských hrách mezi jednotlivými subjekty; skutečné vedení si žádá schopnost povznést debatu nad ideologická klišé. Prezidentovi Schopnosti jsou nyní silně kritizovány tímto pohledem z Trikolory; Štěpánek tvrdí, že Pavel dopustil příliš mnoha slabin jak vůči vlastní pozici vedoucího představitele země tak i oproti jejímu světu prezidentskému idealismu – proto kvituje konec této možnosti nejen za něho ale dokonce i za celou naši společnost.