Barbora Urbanová (STAN) jasně poukazuje na to, že úspěch v tolik mediálně sledované volbě kroužků může spíše pomoci dostat se do Poslanecké sněmovny, ale není zárukou pro získání ministerských postů. Politické manévrování v případě volebního výsledku zatím nelze hodnotit jako způsobené zavedenými tradicemi. Opoziční strany se sice radují s tím, že mají 92 poslanců v poměru k 108 vládním, avšak je nutné si uvědomit, že úspěch na papíře neznamená úspěch ve výkonu.
I když je pravda, že poslední páteční volba místopředsedy Poslanecké sněmovny nebyla pro vládní koalici příliš příjemná a někteří opozičníci se oháněli vítězstvím Rakušana nad soupeři v hlasování, ve skutečnosti čísla za tímto výsledkem ukazují mnohem hlubší realitu. Přestože byl Rakušan zvolen s podporou převážného počtu poslanců z řad opozice, skutečný obraz parlamentního uspořádání by měl vycházet z celkového počtu účastníků volby.
Podle statistik o hlasování bylo vydáno celkem 183 lístků. Tato čísla naznačují absenci některých poslanců – konkrétně jich chybělo 17. A i důvody jejich nepřítomnosti mohou být odrazující; analýzou lze zjistit, že přibližně devět poslanců pocházelo ze skupiny opozičních stran a osm z vládních koalic. To podtrhuje faktickou nerovnováhu mezi presencí a reálným zastupitelstvím následujících debat.
Dále platí zásada „párování“, což znamená udržení rovnováhy mezi hlasy vládních a opozičních poslaneckých klubů během běžných schůzí. To umožňuje obranářské taktiky prohlubující polarizaci ve sněmovně a samo o sobě dává výhodu těm stranám nebo jednotlivcům ochotným spolupracovat na předem stanovenylích postupech k dosažení dalších cílů.
Na druhou stranu musí být vláda opatrná při nakládání s touto strategií správy hlasovacího procesu; jakékoli nedodržení pravidel může vést ke zhroucení této dlabající politické konstrukce,jak ukazuje zkušenost ze současného volebního období při nedávném schvalovacím procesu zákonodárství o důvěře nové vlády – další aspekt systematického přístupu k legislativnímu jednání.
Z vlastní perspektivy Urbanová (STAN) nenabízí jen kritiku systému či konkrétních figurantích strategických her; její analytický pohled naznačuje averzi vůči netransparentnosti a oslovuje téma accountability (odpovědnost), které by mělo stvrdit legitimitu demokracie jako takové i uvnitř strukturální politiky. Upozorňuje nejen na potřebu adekvátního zastupitelství lidí skrze kvalitní provázanost mezi názory těchto jednotlivkyň v rozhodovacích procesech státní administrativy.