Jan Zahradil ve svém příspěvku kritizuje současnou opozici, kterou označuje jako impotentní, a její neefektivní snahu o protivládní odpor vůči prezidentovi. Tato opozice se prý snaží obklopit Hradem – jediným místem, kde se projevuje nějaký odpor vůči vládě. Podle něj toto chování představuje formu sebevražedného jednání, jelikož nevytváří reálnou alternativu nebo protiargumenty.
Zahradil poukazuje na to, že prezident si často užívá instantních výhod svého postavení a velmi ráda si hraje s odkazem na svou moc. Jeho akce jako jsou vztyčené veto některých zákonů či různých veřejných sporů vzbuzují ohlasy především u jeho příznivců. Při těchto počinech naopak zapomíná na ostatní aspekty své funkce a jejich dosah pro českou politiku.
Dále varuje před tím, že pohled veřejnosti na prezidenta jako neomylné autority může zastrašovat opoziční strany do té míry, že začnou ztrácet podporu ze strany občanů. Opozice se tak ocitá pod tlakem marketingového obrazu prezidentského úřadu místo toho, aby aktivně reagovala a dělala vlastní strategické kroky ke změnám v politice.
Zde je zajímavé připomenout historii českých prezidentů. Jak Zahradil uvádí ve svém příspěvku a není to poprvé zmíněno ani Vadimem Petrovem – Václav Havel, Václav Klaus ani Miloš Zeman nebyli nikdy zvoleni jen díky své popularitě či mediální image; jejich původní mandát byl založen na zásluhách a názorech formujících tehdejší společnost. Oproti tomu Petr Pavel byl prvně vyvolen nikoliv pro konkrétní činy nebo zásluhy ale spíše kvůli tomu jak je vnímán v očích veřejnosti.
Zahradil také naznačuje další problematiku: opozice by měla více pracovat sama na sobě než pouze reagovat nedostatečně nebo pasivně čekat na směrnice od Hradu či vlády. Jestliže budou trvat pouze s kritikou bez koncepčního plánu k realizaci reforem či vlastních myšlenek zaměřených do budoucna, mohou fatálně ztratit význam i podporu mezi voliči.
Takové chování může vést až k mortální situaci pro opoziční strany/. Bez aktivního konstruktivního přístupu riskují svoji existenci v politickém spektru země nejenom po volbách ale i v dlouhodobém horizontu . Proto podle něj nastal čas na hlubší zamyšlení nad strategií České politiky i rolí politik před volbami a ve společnosti obecně.