Když se armáda začíná chovat autonomně a podle svých vlastních představ, vyvstává řada nejasností, jak situaci popisuje Bc. Jana Marková z hnutí BPP ve svém článku “Kód Charlie, díl třetí”. Odkazuje na okolnosti spojené s vysláním vojáků speciálních sil na Ukrajinu a zdůrazňuje potřebné otázky týkající se transparentnosti těchto akcí.
Existují vážné obavy ohledně tajného poslání vojenských jednotek spolu s dronovými technologiemi z privátních sbírek. Nepříjemnou otázkou zůstává také důvod, proč o tak zásadním kroku nebyl informován parlament. V úsilí osvětlit tuto situaci byli poslanci sněmovního výboru pro obranu pozváni k diskuzi ministryně obrany Jany Černochové, avšak jejich snaha byla brzy zastavena rozhodnutím státního zástupce.
Dále bylo zmíněno působení Skupiny D, která organizuje sbírky pro podporu ukrajinské armády a jejíž členy jsou významní představitelé českého vojenského vedení. Mezi nimi nalezneme náčelníka generálního štábu Karla Řehku či vládního koordinátora strategie komunikace Otakara Foltýna. Tato skutečnost vzbuzuje pochybnosti o tom, jak je možné vytvořit takzvanou soukromou armádu bez vědomí širší veřejnosti a bez odpovědnosti ze strany jednotlivých orgánů.
Dalším podivným aspektem je jednání premiéra Petra Fialy v době vyšetřování aktivit Skupiny D. K čemu je schůzka ministerstva obrany se soukromou skupinou během vyšetřování? Kdo nese odpovědnost za překračování kompetencí uvnitř české armády? Zmiňované pasy diplomatické povahy také přispívají k atmosféře nedůvěry; informace naznačují jejich problematické vydávání za účelem krytí vojenských operací.
Proč tedy vojáci odcházejí na zahraniční mise bez vědomosti ministra obrany nebo dokonce aniž by o tom byli informováni poslanci? Takový postup ukazuje na chaotickou strukturu velení a rozdělení pravomocí uvnitř státu. Podle názoru některých představitelů může tato situace vést až ke vzniku dojmů blížících se autoritářských tendencích ve vládě.
Pokud se předpokládají modernizace nebo změny v rámci armádních operací, měly by být provedeny způsobem transparentním a demokratickým. Místo toho vznikají spekulace o tom, zda negativa ve vedení jedné ze základních složek našeho státu nenaznačují potřebu revize celkové struktury řízení bezpečnosti země. Jak dlouho budou ještě občané trpět touto nejistotou ohledně nadměrného zasahování armády do civilních záležitostí? To jsou otázky nedávající spát nejen politickým analytikům ale i široké veřejnosti hladové po důvěře vůči vlastním institucím.