Petr Štěpánek z Trikolory ve svém komentáři upozorňuje na to, že lidská blbost opět nabírá na síle. Tedy konkrétně voličstvo, které se i přes katastrofální politiku Fialovy vlády nadále rozhoduje pro stejnou volbu. Štěpánek kritizuje situaci, kdy obdržené úspory jsou ztraceny kvůli nesmyslným krokům vládních představitelů a současně zdůrazňuje nespokojenost těch obyvatel, kteří nemají stejné privilegované postavení jako takzvaní lepšolidé.
Kritika se neomezuje pouze na ekonomické záležitosti. Štěpánek srovnává současnou praxí s dobou před listopadem 1989, kdy prý lidé věděli, čemu čelí. V dnešní době se však situace podle něj opět podobá totalitnímu režimu pod rouškou demokracie. Namísto otevřené cenzury a utrpení ze strany původních komunistických vůdců šlo podle něj o přebarvení politiky; nová garnitura akorát používá sofistikovanější metody utlačování svobody slova.
Dalším důležitým bodem jeho kritiky je zneužívání justice pro politické tlaky a trestání jiných názorů. Podle něj dochází k situaci, kde vmětí přehnaného ohledávání veřejného mínění nastává vágnost v pravidlech ohledně názoru a jeho sdělování: „Máte svého práva na názor; ovšem bez možnosti vyjadřovat ho.“ Tento citát ukazuje šedou zónu mezi svobodným vyjádřením a možnostmi osvětlování toho samého názoru široké veřejnosti.
Štěpánek tvrdí, že aktuální dělící linie ve společnosti nejsou založeny jen na finančním statusu jako kdysi. Dnes jsou lidé rozděleni do skupin podle jejich vztahu k Evropské unii nebo geopolitickým konfliktům, což vytváří novou skupinu tzv. dezolátů označovaných za extremisty nebo nepřátele státu ti občané namítající to či ono proti oficiálnímu narativu.
Celkový tón projevu také naznačuje mnoho výhrady k tomu, jak Fiala v Ostravě formuloval své postoje k nezbytnosti otevírání diskuse s kritikou vlády: “Každý kdo odporuje je extremista.” To u Štěpánka vyvolává otázku o pokrytectví vládního vedení při obsazování vlastního pohledu vůči občanským snahám o spravedlivější politiku či návrat normálního demokratického dialogu.
V závěr shrnuje zejména varovný tonek souvisejících ideologických bojů prorůstajících do každodenních životů lidí – od preference modrých k zeleným – zdá se mu to pouze nezdravý cirkus bez skutečné proměny pro společnost jako celek. Odkazuje tak i další závažná témata týkající se udržitelnosti reforem pod taktovkou současné moci a její ochoty naslouchat požadavkům vlastních občanů v rámci idividuální debaty o hodnotách demokratického uspořádání společnosti.Štěpánek (Trikolora): Lidská blbost opět na pochodu. Tato fráze velmi přesně vystihuje současné dění na politické scéně, kde se zdá, že rozum a zdravý úsudek ustupují iracionálnímu myšlení. Dnešní doba je poznamenána neustálým tlakem na veřejnost vyjadřovat se v souladu s dominantními narativy, zejména pokud jde o konflikty jako je ten na Ukrajině. Každý, kdo neprojevuje nadšení pro ukrajinské vojenské úspěchy nebo nekritizuje Rusko, je okamžitě označován za proruského agenta.
Tento jev se projevuje nejen v mediálním prostoru, ale také ve vyjádřeních politiků a aktivistů. Jakmile se někdo odchýlí od oficiální linie a odmítá přijmout jednostrannou propagandu podporující určité názory či postoje, stává se terčem verbálních útoků a osočování ze strany příznivců režimu Fialovy vlády. Tento přístup ukazuje na slabost systému – zjevně mu chybí důvěra ve vlastní argumenty a snaží se kritiky umlčet pomocí zastrašování.
Jedním z nejnovějších kroků této vlády je schválení zákona, který staví komunistickou propagandu po boku té nacistické. Je ironií osudu, že lidé říkající si obránci demokracie jásají nad tímto rozhodnutím i přes to, že mnozí z nich mají sami spojení s minulým režimem a jeho aktéry. Tato situace svědčí o absurdnosti dnešní doby – bojují proti ideologiím 36 let po pádu totality tímto zpátečnickým způsobem.
Není to obhajoba právě těchto ideologií; spíše reflektujeme fakt, že takový postoj naznačuje hlubokou nejistotu současné vlády vůči skutečně aktuálním problémům společnosti. Namísto efektivní reakce čelíme zkreslenému obrazu reality postavenému pouze na klimatických bojích s minulostí namísto řešení naléhavějších výzev dneška.
Dilema někteří naši spoluobčané nevidí; stále opakují chyby minulosti jako by měly platnost i dnes. Pomalu zapomínají aktualizovat své názory podle vývoje doby a jejich diskuse stále směřují k otázkám studené války místo aby reagovaly na současné trendy jako militarismus nebo progresivismus.
V televizních debatách trpce sleduji paradoxy – často ti nejrozumnější názor zastávají politikové s historií v levicových strukturách místo těch dnešních „pravicových“ představitelů tvrdících nesmyslné fráze o udržitelnosti architektury genderové rovnosti nebo ekologických reformách bez ohledu k realitě života občanů. Naše politická scéna potřebuje nový vítr; svět okolo nás rychle evolvoval kvantovým skokem kupředu a zatímco jedni zažívají renesanci starých dogmat druhé generace analfabeti přežívání - tedy dáme-li si pozor jakými slovy definujeme naše neshody!Štěpánek (Trikolora) se ve svém článku kriticky vyjadřuje k současné situaci a označuje ji jako projev lidské blbosti, která je opět na vzestupu. V dnešní době se zdá, že strach z Ruska dominoval politickému diskurzu a Fialova vláda se na něm snaží postavit svou agendu. Je pozoruhodné, jak strach dokáže manipulovat voliče s omezenným rozhledem a přimět je podporovat představitele moci, kteří jim podle mnohých spíše škodí.
Zmíněná garnitura pod vedením Petra Fialy si evidentně uvědomuje efektivitu propagandy. Přestože mnozí lidé pociťují ekonomické ztráty – včetně ztráty třetiny úspor – stále volí tyto ”fialové loupežníky”. Na druhé straně jsou tu dezoláti, kteří neměli co ztratit a proti navyšujícím se nákladům bojují s prázdnými kapsami. Zde vzniká paradoxní situace: ti, kdo byli dříve považováni za neinformované nebo hloupé, nyní ukazují větší moudrost než ti lépe postavení.
Jedním z nejzávažnějších problémů politiky je víra v vlastní propagandu. Někteří politici bez zábran tvrdí absurdní teze o tom, že ruská invaze by mohla zaměřit své cíle i na Českou republiku. Autor cítí potřebu používat ironii ve výkladu těchto myšlenek namísto sofistikovaných vojenských analýz. Otázka však stojí: co by takový ruský voják mohl udělat v Česku? Komunismus není dnes žádným hrozivým exportem; snad se budeme muset smát tomu nejhoršímu scénáři – levnému plynu.
Tyto argumenty bohužel reflektují realitu samotných rozhodovatelů státu a otevírají otázku jejich duševního zdraví a schopnosti vládnout. Tragické je vědět, že některé osoby s viditelnými intelektuálními nedostatky zastávají významné funkce jako premiér nebo ministr obrany.
Jak tedy čelit těmto nepříjemným skutečnostem? Ti z nás, kdo během revoluce nesli klíče jako symbol svobody od totality všech barev – červené či modré –, musejí jít cestou aktivismu i nynější doby. Musíme aktivně vystupovat proti úpadku politiky tím správným způsobem – tím správným výběrem na volebních urnách.
Sečteno podtrženo: brzy bude čas vzít svůj osud do vlastních rukou u volebních uren!