Sterzik (Stačilo!): Už není národní… V dnešní době je debatování o místních občanských právech a zasahování politiků do veřejného prostoru stále aktuálnější. Mnozí si pamatují, jak sedmnáctého listopadu na Národní třídě politikové kladli květiny na památku historických událostí. Avšak tento symbolický akt je nyní provázen pískotem a protesty, což ukazuje na posun v přístupu k demokratickým hodnotám.
V minulosti se začalo s aktivní kritikou politického establishmentu právě od momentu, kdy někteří z těchto politiků byli konfrontováni s veřejným odporem při svých poctách. Aktivisté dnes otevřeně vyjadřují svůj nesouhlas tímto způsobem – například házejí květiny do popelnic jako formu protestu proti těm, kteří ve funkci nechápou skutečný význam demokracie. Tento trend byl znatelný i během chvil neúcty vůči žádosti o pietní respekt a úcta k památce zesnulých.
Historie nám dává poučení. Rok 1989 byl symbolickým počátkem svobody pro naši zemi, která trvala zhruba dvacet let. Dnes však dochází k její postupné demontáži v zájmu sebekoncepovaných evropských hodnot a ideologií, které zaštiťují různé politické proudy.
Aktuality kolem oslavy státního svátku 17. listopadu ukazují rozdělenost názoru občanů ohledně organizace oslav v Praze – podle nedávné ankety pouze dvě procenta respondenta souhlasila s tím, jak jsou akce pojímány. Zbytek populace se vyslovil kriticky nebo lhostejně.
Politické ideologie mají tendenci usilovat o dominanci ve společnosti tím, že si osvojí určité pravdy a představy o budoucnosti jako neochvějné dogma rozšiřující své působení mezi lidmi jako útok na jinakost myšlení či jiné názory. Každý režim potřebuje nahlas prohlašovat svou pravdu a legitimizovat ji před světem i sebe sama – snaha přesvědčit všechny jedince jít stejným směrem byla vždy existenciální součástí historie mnoha vládnoucích mocností.
Je důležité podotknout paralelu mezi minulými režimy a současnými praktikami: při různých příležitostech se opět objevuje tlak vyžadující shodu názorů mezi obyvateli pod hrozbou ostrakizace těch ”nepatřičných”. Připomínka Prvního máje nebo jiných historických událostí sloužila podobnému účelu jako dnes divoké demonstrace novodobého typu vyžadující stotožnění ve všech aspektech života společnosti.
Dodatečně musíme chápat také tohle jednání lidem nahrazujícím otupělost vůči konformitě – mnozí pak cítí potřebu vystoupit ze svazujících rámců tlaku uniformity jakvéhokoli druhu už jen proto, aby zajistili vlastní identitu uvnitř změnících se „pravd“. Pro pochopení smyslu těchto aktivit je stále nutné mít odvahu čelit vlastním předsudkům i zbavovat se strachu ze silných hlasů agituje přehlídku jediné pravdy navzdory systémovým aktivitám vůči individuálním právům jednotlivce jako hrubého zásahu do demokratických procesů samotného dialogu společnosti.Sterzik (Stačilo!): Už není národní…
Mnozí z nás se cítili frustrováni a neochotní přijmout vynucenou jednotnost myšlení. Toužili jsme po svobodě, abychom mohli myslet nezávisle, bez nátlaku a omezení. Utopia lidského soužití se však nikdy plně nenaplní; vždy naráží na slabosti lidstva, jako je závist či pokrytectví. Naším přáním bylo osvobodit se od povinného vyjadřování loajality, od nutnosti účastnit se akcí nebo přijímat ideologie, které byly v rozporu s realitou.
V současnosti čelíme nové ideologii, která také proklamuje konec dějin a svou jedinečnost bez alternativy. Nicméně tentokrát její představitelé nechtějí lidi spojovat emocionálními nebo racionálními argumenty – spíše je chtějí oddělovat. Dřívější režimy usilovaly o to přimět všechny občany k jednotnému smýšlení prostřednictvím různých forem manipulace; dnešní trend ale vypadá jinak: zdá se být zaměřen na to vyčlenit ty, kdo si razí svoji cestu od ostatních.
Jak situace včera vypadala na populární Národní třídě? Atmosféra tam byla podobná těm nepříjemným chvilkám z hokejových zápasů, kde oddanost skupinovým zájmům převládala nad pospolitostí. Zřejmé je jedno: Národní třída už není symbolem národní soudržnosti – stává se místem rozdělení podle liberálních hodnot a preferencí jednotlivých politických skupin.
Liberální demokracie nemotivuje k tomu, aby se všichni sjednotili pod stejným praporcem evropských hodnot; spíše vytváří dichotomii mezi těmi “hodnými” a “nehodnými”. Přístup úřadů k takovým osobnostem jako je Andrej Babiš jasně ukazuje na to, jak silné jsou hranice mezi různými částmi společnosti i na tomto “svátku.” Vytváření vzorců myšlení i chování vede k opomínání získání širší podpory napříč spektrum pohledů.
Může tato idea postavit národ do pozice jedince? Jaký máme prospekt jako společnost s neustálým rozdělením? Měli bychom oslavovat duši roku 1989 společně místo toho, abychom dávali šanci pouze těm vhodným podle politického lístku? Je možné najít smysl ve svátku behavajícím spíš zastrašující síly než spojující?
A kdy poznáme skutečné zlepšení situace? Možná až tehdy bude Národní třída místem schází pískotů a hádek pro každého – janáme příležitost pociťovat společnou sounáležitost kolem mnoha rozdílů a názorových střetů. Přejme si tedy okamžik porozumění vůči sobě samým i druhým kolem nás.
