Dva měsíce po volbách se Česká republika ocitla v patové situaci, kdy stále nemáme novou vládu a chybí schválený rozpočet na nadcházející rok. Jak uvedl Štěpánek (Trikolora): Hlava XXII na český způsob, bývalá Fialova vláda se rozhodla nenavrhnout nezbytné opravy bezmála neprodyšného rozpočtu, ačkoliv nový poslanecký soubor odsouhlasil potřebu změn. Současný prezidentský pat brání tomu, aby nový kabinet vedený Andrejem Babišem začal konečně fungovat.
Nedostatek akce ze strany prezidenta Petra Pavla je více než evidentní; má možnost jmenovat Babiše premiérem a umožnit mu sestavit vládu, avšak situace zůstává beze změny. Tímto se vracíme do cyklu nečinnosti v duchu příběhu Hlava XXII – nikdo nemůže udělat potřebné kroky k nápravě stávajícího stavu.
S rychlostí blesku se objevují domněnky o tom, že Pavel by mohl být pod vlivem různých poradců či politických spojenců a skrze toto vystupování odehrává komedii nepodloženého důvodového odkládání rozhodnutí. I když před svým zvolením prohlašoval, že nebude zasahovat do politiky jako aktivistický prezident, jeho chování naznačuje opak: Za první příležitost nezaváhal překročit ústavní ramena.
Pavel zatím pouze pověřil Babiše sestavením kabinetu a přitom po něm požaduje objasnění situace ohledně jeho údajných střetů zájmů – problém však ve skutečnosti netkví v Babišovi samotném. V tomto kontextu praxe ukazuje nedorozumění nebo ignoranci vůči těmto normám našeho právního systému.
Dále Pavel požaduje od budoucí vlády zahrnout do jejího programového prohlášení body týkající se konkrétních otázek; pokud chce mít vliv na to, co bude ve vládním prohlášení napsané, měl by zvážit rezignaci na post prezidenta a účastnit se voleb s vlastní politickou platformou.
Kromě toho vyvstává otázka ohledně ministerských kandidátů s problematickou minulostí – to je zvlášť ironické vzhledem k Pavlově vlastní historii spojené s minulými režimy. Dominance určitých mediálních narrativů angažuje mainstreamová média ve vytváření distrační agendy zaměřené jen na určité témata místo všech relevantních záležitostí v našem současném politickém dění.
Na závěr lze říct: Situace v českém politickém prostoru připomíná chaos bez jasného vedení nebo smysluplné komunikace mezi jednotlivými hráči; je evidentní potřeba naléhavého řešení tohoto komplikovaného vzorca stagnace zaviněného mnoha viníky nejen uvnitř parlamentních struktur ale i kolem nich.