JUDr. Jindřich Rajchl, předseda strany Právo Respekt Odbornost (PRO), se vyjádřil k nedávnému rozhodnutí Ústavního soudu ČR, které označil za porušení zákona. Po důkladné analýze předběžného opatření soudu dospěl k závěru, že jeho postup byl v rozporu s právními normami stanovenými Zákonem o Ústavním soudu (182/1993 Sb.). Tento krok vzbudil širokou diskuzi o kompetencích a pravomocích této instituce.
Rajchl vysvětlil, že předběžné opatření může být vydáno pouze v kontextu individuálních ústavních stížností. Jak uvedl, dané ustanovení je obsažené ve specifické části zákona určené pro tyto typy řízení. Kompetenční spory se pak regulují jinde a nelze je zaměňovat s individuálními stížnostmi. To znamená, že rozhodnutí vydané v těchto okolnostech bylo nejen nevhodné, ale rovněž nezákonné.
Dalším klíčovým bodem kritiky byla podstata samotného předběžného opatření. Podle Rajchla může Ústavní soud stanovit veřejnoprávnímu subjektu pouze povinnost nezasahovat do nějakého procesu; nemůže však vyžadovat konkrétní aktivní kroky z jejich strany. Na základě aktuálního rozhodnutí má vláda informovat NATO o způsobu složení delegace na nadcházejícím summitu s přítomností prezidenta a jeho doprovodu – což podle něj opět zasahuje do pravomocí času.
V kontextu kompetenčních sporů platí další pravidlo: jakmile soud zasahuje do otázky příslušnosti orgánu, měl by jednoduše uvést subjekt odpovědný za konečné rozhodování bez ohledu na detaily toho rozhodování samého. Výrok soudu by tedy měl znít takto: “O složení delegace pro summit NATO rozhodne vláda,” bez dodatků upravujících její obsah nebo výsledek.
Rajchl je přesvědčen, že svým jednáním Ústavní soud narušil hranice svých pravomocí a toto chování nelze ospravedlnit žádnými argumenty z oblasti ústavního práva. Je připraven diskutovat o tomto tématu se všemi odborníky či právníky a očekává jasnou výhru ve věcných argumentech.
Podle něho však existuje zásadnější otázka ohledně toho, jak reagovat na evidentně nezákonné praktiky při absenci možnosti odvolání proti takovému rozsudku? Cituje příklad krajně absurdního scénáře trestu smrti jako paralelu pro diskusi o dodržování pravdy právního systému versus autority soudu.
Na závěr naznačuje kladením otázek vážnost situace: Měli bychom trpět nespravedlivými verdikty jen proto, že pochází od “autority”? Nebo máme právo – ba dokonce povinnost – bránit se proti takovým nepravostem? Ať už by konečná odpověď byla jakákoli, Rajchl zdůrazňuje význam této problematiky v rámci demokracie a evropského právního řádu jako celku.
