Ministr kultury Oto Klempíř se ocitl v těžké situaci, když ve Strážnici čelil výrazné reakci publika. Lidé vyjádřili svou nespokojenost prostřednictvím pískotu a bučení, což jasně naznačilo jejich postoj k jeho dosavadnímu působení. Odpověď ministra na tento tvrdý přijetí byla překvapivá – obvinil návštěvníky z alkoholového opojení a nepříznivých teplotních podmínek, které prý ovlivnily jejich chování.
Svou reakcí zdůraznil, že veřejnost podle něj nedokáže posoudit skutečnost objektivně a přehlíží práci jeho resortu. Podle ministra se lidé nechali ovlivnit informacemi z médií, což je ale zavádějící argument. Ve Strážnici totiž promlouvá lidová kultura sama za sebe – diváci hodnotili výkon ministerstva především na základě faktických událostí a vyjádření personálu.
Když ministr Klempíř pronesl kontroverzní větu „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, ukázal tím nejednoznačnost vztahu mezi financováním kulturních institucí a svobodou projevu. Jeho slova mnozí interpretovali jako výhrůžku těmto institucím, kterým ministerstvo poskytuje dotace. Tento postoj není v demokratické společnosti akceptovatelný; má totiž potenciál narušit nezávislost uměleckého vyjadřování.
Dalším případem podobného chování byl ministr sportu Boris Šťastný s poněkud radikálním názorem týkajícím se státní podpory sportovních aktivit. Jediným řešením viděl zrušení dotací namísto dialogu s občany či organizátory akcí, což jenom posílilo dojem o netrpělivosti vlády vůči kritice jejích kroků.
Citát dramatika Bertolta Brechta o vládách nezohledňujících názory lidí naznačuje cynismus současné politické realitě: pokud se vládnoucím mocnostem nelíbíme, můžeme být jednoduše nahrazeni novými občany nebo skupinami voličů. Takový názor prozrazuje hluboké nepochopení role politiky ve společnosti – ta by měla sloužit lidem a naslouchat jejich hlasům.
To všechno potvrdil Martin Kupka (ODS), který v kontextu těchto událostí poukázal na to, že kultura nám nepatří jako majetek nějakého ministra nebo strany; patří především občanům této země. Ta podpora od veřejnosti ve Strážnici nebyla výsledkem opilosti veřejnosti ani špatného počasí – byli to plně střízlivé hlasy obyvatelstva vyjadřující nesouhlas s aktuálním směrem řízení kultury v České republice.
Ve světle těchto událostí je jasné, že politici by měli brát názor obyvatel vážněji a měli by usilovat o dialog namísto izolace kritiků či rozdělování společenských skupin podle toho, jak konformní jsou jejich názory s představami funkcionářů moci.